Mocenské vztahy vyplývají z určitých detailů. Například v Lusace se ani jeden zambijský ministr neúčastní oslav narozenin nizozemské královny či Dne nezávislosti Spojených států. V ministerských kancelářích se jako doma cítí brazilští, indičtí a čínští investoři. Bílí už v Africe nic neznamenají.
Smečka „afrických lvů“, jak se přezdívá rychle rostoucím africkým ekonomikám podobně jako v 90. letech „asijským tygrům“ se rozšiřuje: Nigérie, Keňa, Ghana, Zambie, Angola, Uganda, Rwanda a Etiopie. Po desetiletí hospodářského růstu v jejich hlavních městech nalezneme mrakodrapy, suši bary i iPhony.
Občané západních zemí tu jsou stále zastoupeni. Jako diplomaté a pracovníci humanitárních organizací všeho druhu. Ovšem nehrají moc velkou roli. V 70. letech se Západ na humanitární pomoci podílel ze 70 %. Dnes jen ze 13 %.
Firmy se bojí nepředvídatelné Afriky
Snížení objemu zahraniční pomoci totiž nevyvážil nárůst intenzity obchodních a investičních aktivit západních firem. Během třiceti let se podíl západní Evropy na africkém zahraničním obchodě snížil z 51 % na 28 %. Samozřejmě, že řada západních nadnárodních společností jako Heineken či Unilever v Africe investuje, ale jsou to firmy, které jsou v regionu aktivní již velmi dlouho. Naprostá většina západních firem postrádá vlastní strategii pro Afriku. Afriky, kterou považují za příliš nepředvídatelnou, se bojí.
Největší zvrat v Africe způsobil aktér, který se snaží vystupovat nenápadně: Čína si na černém kontinentu obstarává měď, cín, bauxit, železnou rudu, coltan a exotické dřevo. Na oplátku staví silnice, mosty, železnice, letiště a fotbalové stadiony. Daruje je africkým vládcům, přičemž tato infrastruktura slouží k přepravě nerostného bohatství do Orientu.
Bílý muž považuje Čínu za kapitalistického predátora
Asijská supervelmoc nemá dobré úmysly. Bílí na ni shlížejí s úkosem. Vlastní neschopnost převádějí do morálního odsuzování: Čína je kapitalistickým predátorem, který v Africe rabuje. Tento úhel pohledu vyvolává u afrických elit, kterým díky prosperitě roste sebevědomí, záchvaty smíchu. „Není to náhodou právě to, co jste dělali celé století vy, Zápaďané?!”
Nemají se Zápaďané tedy raději z Afriky se svěšenou hlavou odporoučet? Samozřejmě, že ne! Musí přehodnotit svou roli a svůj vztah k Africe. Především se musí zbavit pocitu nadřazenosti, který vztahy s Afrikou během 150 let charakterizoval. Pokud jsou Afričané spokojeni s Číňany, je to mimo jiné proto, že s nimi udržují čistě obchodní vztahy prosté emocí.
Islámistický Magreb není příjemná představa
Západ také musí mít jasnou představu o tom, co v Africe hledá. Jeho nová politická strategie musí brát v úvahu tři osy: geopolitickou, ekonomickou a humanitární. Chtělo to trochu času, ale Francie a po ní nakonec i Velká Británie a Spojené státy pochopily, že západní Afrika ovládaná islámisty není do budoucna příjemnou představou. Spojené státy ani Čína boj proti islámistům a banditům nepovedou. Pro Evropu má však stabilita Afriky silný geopolitický význam.
V tomto století, kdy se suroviny stávají stále vzácnějšími, má Afrika většinu zásob. Čína má vlastní přístup k surovinám a částečně to platí i o Brazílii a Indii. Naopak Evropané, kteří se stydí za svou koloniální historii, se drží zpátky. Současná hospodářská osa je významná hned dvakrát – Afrika má nejen zásoby surovin, ale pro evropský průmysl představuje i trh s velkým růstovým potenciálem. Poradenské společnosti McKinsey a KPMG konstatují, že návratnost investic není téměř nikde tak vysoká, jako v subsaharské Africe.
Západ se musí osvobodit od své minulosti
Třetí osa politiky vůči Africe je nám povědomější: soucit s chudobou bez perspektivy, která drží v područí tisíce lidí. Křivka růstu Afriky nijak nepřipomíná křivku západních zemí. Prozatím se zde vůbec nedá mluvit o jevu zvaném trickle down, tedy určité “kapání” bohatství od těch majetnějších obyvatel k těm chudším. V rozvíjejících se ekonomikách, jakými jsou Angola nebo Mozambik, se chudoba naopak prohlubuje. A co víc, tyto ekonomiky se zatím nepokusily diverzifikovat, což znamená, že tito “lvi” zůstávají velmi zranitelní a závislí na fluktuaci cen surovin.
Konflikty, které jsou důsledkem vzrůstajícíh nerovností a hladomorů – z nichž některé mají na svědomí klimatické změny – budou nadále vyvolávat řadu humanitárních katastrof.
Evropané se musí nechat inspirovat uměním ralpolitiky, kterou v současné době uplatňuje Čína, a vytvořit vlastní a solidní na Afriku zaměřenou politiku. Aby toho dosáhli, musí se zcela osvobodit od své konfliktní minulosti – nemít strach, že budou obviněni z „neokolonialismu“, budou-li se účastnit honby za surovinami. A také se zbavit pocitu své nadřazenosti a jednat s Afrikou jako rovný s rovným.
Francie má dobrý důvod s islamistickými rebely v Mali bojovat. Jak jí však pravidla realpolitiky velí, musí trvat na tom, aby si jako první mohla vybrat mezi nabízenými koncesemi na těžbu uranu či využití pozemků.