Sedm vyjednavačů a žádný výsledek

Válka v letech 1992 až 1995, při níž zemřelo více než 100 000 lidí, zanechala Bosnu a Hercegovinu fyzicky i duševně vyčerpanou. Běsnění skončilo v prosinci 1995 podepsáním daytonské dohody, která nadefinovala poválečné uspořádání země a ustanovila nad ní mezinárodní dohled. Vznikla instituce jménem Peace Implementation Council a také úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu.

Ten dostal pravomoci jako car. Bez nadsázky. Může rušit zákony a naopak přicházet s jinými, proti nimž není odvolání. Může vyhazovat zvolené politiky, odvolávat soudce či měnit jejich rozhodnutí. Ano, tak to je. I dnes, šestnáct let po válce. A otázka zní: Je to dobře, nebo špatně?

V červnu 2007 se postu vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu ujal úspěšný slovenský diplomat Miroslav Lajčák. Prohlašoval, že je rozhodnut přimět hádavé bosenské politiky k reformám. Posunout zemi blíž k Evropské unii. Zjednat pořádek, i kdyby to mělo být za cenu bouchání pěstmi do stolu. „Já si prostě nepřipouštím, že by se nedohodli,“ říkal.

Neohlížet se na Brusel

Před ním byl v Sarajevu Němec Christian Schwarz-Schilling. Ten neudělal skoro nic. Ani ne tak z lenosti jako z přesvědčení, že cizí intervence může v Bosně spíše uškodit. Navíc už bylo na spadnutí zrušení funkce, Schwarz-Schilling měl být poslední. Jenže situace se nelepšila a navíc ve vzduchu viselo vyhlášení nezávislosti Kosova (stalo se v únoru 2008), které hrozilo vnést do regionu nestabilitu. A tak bylo rozhodnuto, že „high representative“ ještě zůstane a že jím bude právě Lajčák.

Leccos se podařilo. Lajčák třeba přiměl bosenský parlament odhlasovat reformu policie. Anebo docílil toho, že Bosna podepsala s Unií Stabilizační a asociační dohodu, jež je prvním krokem k plnému členství. Ale reforma ústavy se neuskutečnila a je tomu tak do teď. Lajčáka v březnu 2009 vystřídal Rakušan Valentin Inzko a ani on zatím nedokázal se znesvářenými politiky jakkoli hnout.

„Podle mě jediný, kdo tu něco udělal, byl Paddy Ashdown,“ říká Tija Memiševičová, pětatřicetiletá analytička, která v Sarajevu založila výzkumný institut European Research Centre. Brit Paddy Ashdown zastával post vysokého představitele v letech 2002 až 2006. „Je to jednoduché. Ashdown byl politik, ne diplomat. Navíc ze země, jíž bylo v podstatě jedno, co si o tom či onom myslí někdo z Německa, Francie nebo Bruselu. Netvrdím, že to bylo vždy dobře, ale on opravdu využíval pravomocí vyplývajících z funkce. Jeho nástupci se, jakožto diplomaté, pořád ohlížejí na Brusel a hledají konsenzus. A jelikož v Bruselu žádný jednotný postoj neexistuje, každý krok trvá roky a my jsme zatím v průšvihu,“ vykládá.

A věřit, že se to jednou změní

Ashdownovi kritici říkají, že se v Bosně choval jako král. Dokonce mu tak přezdívali. Tija soudí, že jinak to v současné situaci ani nejde. Je přesvědčena, že její země se vlastními silami z kolotoče svárů nevymaní a že musí přijít někdo zvenčí a bouchnout pěstí do stolu. Kdo by to měl být? Američané, kteří hráli vBosně rozhodující roli v poválečných letech? Těžko. Pro USA už Bosna není (a ani nemůže být) prioritou. Vedou války v Iráku a Afghánistánu a spíš než malou balkánskou zemi řeší velké ekonomické trable.

Tak tedy Evropská unie? Ano, logicky. Z Bruselu se ozývá: Počítáme s tebou, Bosno. A ze Sarajeva zase: Evropská budoucnost je prioritou. Tak jednoduché to však samozřejmě není. Problémy jsou na obou stranách, stejně jako hořkost. Mnozí v Bosně mají pocit, že EU v jejich zemi nic podstatného nedělá a že ani nechce. A taky že až moc ustupuje Rusku, které je tradičně na straně Srbů. Brusel zase argumentuje, že v Sarajevu přece nemohou čekat, že za ně EU vyřeší jejich problémy. Vyčítá bosenským politikům, že nemají vůli k reformám, ke smíření, k činění praktických kroků.

Existuje nějaké řešení? Ale ano. Své sehraje čas, který pracuje ve prospěch Bosny. Důkazem je Srbsko, důkazem je i Chorvatsko. Samozřejmě, i ony mají stále problémy, nacionalismus nezmizel. Avšak Srbové mají prezidenta, jenž se omluvil za srebrenickou genocidu. V čele Chorvatska stojí klidný, mírný prezident, právník a hudební skladatel v jedné osobě, který otevřeně přiznává, že válečné zločiny páchali i Chorvaté. A co je důležité, většina těchhle Chorvatů si jej váží. Válka byla šílená a jizvy se hojí pomalu. Avšak beznaděj to není.