Političtí meteorologové se nepletli: evropský podzim měl být „horký“a zdá se, že události tomu dávají zapravdu. Tvrdá léčba úsporností, které se musely na obranu proti krizi a za účelem dosažení rovnováhy podrobit národní rozpočty, se v mnoha evropských zemích projevuje zmrazením, respektive snižováním platů, snižováním sociálních dávek a privatizací některých veřejných služeb. Občané, kteří se nechtějí svých sociálních výhod vzdát, vycházejí do ulic, a to i v zemích, kde byly liberální reformy uskutečněné po konci komunistické éry velice dobře přijaty.
Na začátku měsíce jsme to sledovali ve Francii – což nikoho nepřekvapí –, poté v Rumunsku, kde nepokoje nadále pokračují, dále v České republice a opět ve Francii. Španělé jsou pak vyzváni k účasti na generální stávce svolané na 29. září na protest proti oslabování sociálního státu.
Právě o sociální stát se Evropané obávají nejvíce. Krize totiž zpochybnila právě jej, a nikoliv finanční sektor, který stál na jejím počátku. Přitom se jedná o jeden z největších výdobytků poválečné doby – veřejné a bezplatné zdravotnictví a školství tvoří, podobně jako veřejná doprava a další veřejné služby, základ evropského sociálního modelu. Sociálně demokratického modelu, na němž Evropané lpí, přestože se, což je zvláštní paradox, odvracejí od stran, které by jej měly ztělesňovat a hájit, jako jsme to viděli naposledy ve Švédsku.
Jednou z příčin této odtažitosti je rozpadající se pocit sounáležitosti s jedním a tímtéž společenstvím a vynořující se – a leckdy velebený – egoismus (národní, lokální, individuální). Evropská společnost je dnes roztříštěná víc než kdy v minulosti a vládne v ní silná nerovnost. Tato nerovnost pak vyvolává různé patologie a sociální konflikty, jak připomněl krátce před svou smrtí britský historik Tony Judt. Tytéž konflikty, které poznamenávají letošní „horký“ podzim.
Gian Paolo Accardo