Strašák jménem Evropa

Evropa se zbavuje nemohoucích starců, kapitáni jako první opouštějí potápějící se loď, kolísající euro je ohniskem infekce ohrožující zbytek světa, tíživý a omezující sociální stát dusí hospodářskou dynamiku a účet za krizi platí mladí lidé.

Navzdory 65 letům víceméně dobrých a věrných služeb dostávají někdejší evropští spojenci v amerických primárkách pěkně do těla: plní funkci otloukánků, do nichž se republikánští kandidáti na prezidenta rádi strefují.

To, že se do sebe politici během volebních kampaní navzájem pouštějí, je součástí hry. Rick Santorum není prvním konzervativcem, který se neohlíží na skutečný stav věcí a do světa vykřikuje, že po legalizaci eutanazie není žádný starý člověk v Nizozemí v bezpečí. V současné kampani ale situace došla dál než kdykoliv předtím. A přibylo něco, co je pro Evropany ještě horší: jistý soucit. Jako kdyby Evropa už neměla žádný význam.

Na předvolebních setkáních republikánů se hovoří o Číně, Indii a Brazílii. Kandidáti na prezidenta zatím ještě nevědí, zda tyto rozvíjející se mocnosti představují nebezpečí, anebo příležitost. Každopádně se na ně ale pohlíží jako na budoucnost. Evropa představuje minulost. Nebývá zmiňována, anebo jen jako ukázka toho, jak by se to dělat nemělo. „Evropa nefunguje ani v Evropě, ani tady,“ rád opakuje Mitt Romney.

Evropský sociální stát mu slouží jako hůl na Obamu. Demokratický prezident se podle republikánů „nechává inspirovat evropskými metropolemi“. Je stoupencem politiky, v níž svobodymilovný občan nemůže mít osobní prospěch z těžce vydělaných peněz, ale musí je z valné části odevzdat všemocnému státu, který je rozdělí mezi ostatní.

Takový evropský typ sociálního státu se vzpírá „duchu Ameriky“, prohlašuje Romney s každou novou etapou kampaně a pokaždé se mu dostává potlesku. Každý člověk s proamerickým postojem musí být zároveň naladěn antievropsky, a tedy i antiobamovsky. Tato logika Romneyho volební kampaně, která si příliš nepotrpí na jemné nuance, funguje.

Newt Gingrich jde ještě dál, když Obamu označuje za „evropského socialistu“, který se snaží Američanům vnutit nepřátelskou a cizí ideologii.

V předvolební kampani získávají fakta na pružnosti. Nizozemí není polem smrti („killing field“) pro seniory. Evropa není sociálně zaslíbenou zemí a Obama není socialista. Dokonce ani republikáni nejsou přestrojení darwinisté. Přestože teoreticky vedou kampaň proti veřejné moci, z průzkumů veřejného mínění pokaždé vyplývá, že si republikánský volič změny v sociálních programech na podporu starých a nemocných lidí, „za které celý život platil“, ve skutečnosti nepřeje. Tyto nuance se ale během volebních kampaní často stírají. V kampaních se klade důraz na kontrasty, které rychle deformují reálný obraz.

„Jedinou možností, jak udržet nákladné sociální státy, je, že mladým lidem vnutí pracovní smlouvy na dobu určitou a nízký výdělek,“napsal v lednu v deníkuNew York Times novinář Adam Davidson. Evropští představitelé se vždycky mohou vysmívat Spojeným státům, co se týče nerovností a absence záchranné sociální sítě, ale Evropa podle Davidsona nechává mladé lidi doplácet na ty nejstarší. Amerika má také obrovský státní dluh, ale konkurenceschopnost zůstala nedotčena. „Náš růst se podaří oživit,“ píše novinář.

I v tomto případě můžeme vznést námitky. Sociální mobilita je v Evropě větší než v USA. Negativní představa sklerózy ale vítězí. Barometrem je nezaměstnanost mladých. Ve Španělsku dosahuje takřka 50 %, v Řecku 48 %. Ve Spojených státech je to méně, 18 %. Ale redaktor listu Wall Street Journal soudí, že je to poměrně vysoké číslo, a obává se, aby evropská „letargie“ nezasáhla i Ameriku. A jsme zase u toho. Evropa je strašák.

Čas od času zaslechneme i něco pozitivního, i když je to vzácnost. Na oslavě vítězství Romneyho v New Hampshire zářil Richard Breeden spokojeností. Jeho kandidát zvítězil. Je mu 62 let a pracoval v Bílém domě za vlády George Bushe staršího. „Evropu musíme stabilizovat, je to pro nás životně důležité.“ Slova, která zněla jako hlas minulosti.