Dolní komora nizozemského parlamentu schválila 29. ledna drtivou většinou přístupovou smlouvu Chorvatska s Evropskou unií. Od pádu Berlínské zdi v roce 1989 má „stará“ Evropská unie, a tedy i Nizozemsko, vůči této balkánské zemí jistý dluh. Evropa má zároveň velký zájem na stabilitě v regionu, kde ještě před dvaceti lety zuřila válka. Vstup země do Unie je v tomto směru jednou z nejlepších záruk.
Přístupový proces má však pro Unii znovu hořkou příchuť. Že se EU poučí z předchozích zkušeností se vstupem Rumunska a Bulharska, se dalo čekat. Obě země do EU vstoupily v roce 2007, ačkoliv na členství nebyly připraveny. Jasná pravidla Unie pro vstup nových členů šla tehdy stranou politickým zájmům. Důsledkem je, že šest let po vstupu se Rumunsku a Bulharsku stále ještě nepodařilo vytvořit správně fungující právní stát a potýkají se s vysokou mírou korupce.
Vlak nejde zastavit
V Evropské unii proto několik nizozemských vlád po sobě apelovalo na striktní dodržování Kodaňských kritérií, která definují podmínky nutné pro přijetí nových členů Unie. V případě Chorvatska bylo jejich uplatňování proto mnohem tvrdší a kontrolní procedury přísnější.
Musíme však konstatovat, že Chorvatsku se pouhých šest měsíců před plánovaným datem vstupu 1. července 2013 stále ještě nepodařilo udělat si ve svých záležitostech pořádek. Loni v říjnu Evropská komise ve své pravidelné zprávě vyjmenovala deset oblastí, kde by země měla své úsilí zvýšit. Další zpráva Komise, která by měla být zveřejněna v březnu, přinese její konečný verdikt.
Před Nizozemskem schválila chorvatský vstup do EU už celá řada členských zemí. A jak už to v EU často bývá, cesta zpět neexistuje – vlak již nejde zastavit. Avšak právě tento vlak, který se dál s velikým hřmotem řítí kupředu, je jedním z hlavním důvodů ztráty důvěry, kterou Evropská unie trpí v očích svých občanů.