'Oběšený parlament', 28. dubna 2010

Typicky britská revoluce

Britské volby vyhráli konzervativci Davida Camerona. Poprvé od roku 1974 však nemá vítězná strana většinu nutnou pro sestavení vlády. Voliči sice zavrhli labouristy, nevběhli však rovnou do náruče konzervativcům. Vysvětlením je hněv vůči starým pořádkům, domnívá se komentátorka listu The Times.

Zveřejněno dne 7 května 2010
'Oběšený parlament', 28. dubna 2010

Lidé po celé zemi stáli v dlouhých frontách, aby mohli odevzdat svůj hlas. Na některých místech čekali i více než hodinu. Někteří nemohli svůj hlas do urny vhodit vůbec, protože se volební místnosti museli uzavřít. Lhostejnost tedy včera nikde vidět nebyla. Tyto parlamentní volby by se místo toho daly charakterizovat nechutí. Slovy Tennysona [anglického viktoriánského básníka]: „Starý pořádek věcí došel změny, aby přenechal své místo novému.

David Cameron si možná v Dolní sněmovně zajistil největší počet křesel, ale dnes ráno rozhodně na schodech domu č. 10 [v Downing street] stát nebude. A rozhodně neprohlásí, tak jak to učinil Tony Blair v roce 1997, kdy tato adresa naposledy měnila obyvatele, že „nadešel nový úsvit.“ Voliči se sice otočili zády ke Gordonu Brownovi, ale nevydali se do náruče toryů, tak jak se před 13 lety vydali vstříc obrozené labouristické straně.

Místo toho se k večeru vplížili ke konzervativcům jako otrávení pubescenti, kteří se stydí stát vedle svých rodičů. I optimistickému lídrovi toryů přijde po získání tak nesmělé podpory těžké opakovat svou mantru „nechte slunce převzít vládu nad dnem.“ Nezískal mandát, díky kterému se mu podaří jednoduše prosadit nepopulární škrty ve veřejných výdajích a zvýšit daně, což je pro zvládnutí deficitu zapotřebí. Labouristé prohráli, ale dá se opravdu říci, že vyhráli toryové?

Voliči volají po systémové změně

Volby jsou obvykle o tom, zda voliči chtějí anebo nechtějí změnit svou vládu. Tyto však byly spíše o touze voličů změnit celý politický systém. Předvolební kampaň nebyla jen o vzájemném souboji labouristů, konzervativců a liberálních demokratů, byla, a možná o to silněji, o souboji lidí proti politické třídě. Ta je tím starým pořádkem, kterého se voliči chtěli ve skutečnosti zbavit. Po skandálech s poslaneckými výdaji, válce v Iráku, šikanujícími politickými poradci a pochybnými statistikami je důvěra v politiky rekordně nízko, k tomu se přidává chování bankéřů, které příliš mnoho lidí pokládá za součást té samé elity.

Ochromený parlament je tak výsledkem, který si mnoho voličů přálo. Ve skutečnosti tato antipolitická volba odpovídá zaškrtnutí políčka „nic výše zmíněného“, je prosbou o kooperativnější, vyspělejší dialog mezi stranami. Politici by měli pokorně naslouchat a učit se. Toto je typicky britský druh revoluce. Gillian Duffyová mluvila za celý národ, když se postavila Brownovi cestou na nákup bochníku chleba. Odtržení politiků od voličů ukázal lídr labouristů, když hrdinku z řad pracující třídy popsal jako „bigotní ženu“. Jak moc se to liší od Blairova prohlášení, že labouristé budou „služebníky lidu“?

Změnu přinesly televizní debaty

Rovnováhu sil změnily televizní debaty. Tři potenciální premiéry totiž donutili postavit se přímo před voliče. Nick Clegg posílil, protože byl považován za politického outsidera, ale možná, že všednost vede k opovržení. Čím více jej lidé vídali, tím více zněl jako všichni ostatní. Nezdá se, že by liberální demokraté změnili politickou scénu, tak jak v to doufali. A přesto starý řád odchází, nalomen zánikem třídně založené stranické loajality. Změna volebního systému je tak dnes vhodnější než kdy jindy. Lidé jen s úžasem zírají na rozdíl mezi počtem odevzdaných hlasů a počtem získaných křesel. Většinovému volebnímu systému relativní většiny už odzvonilo.

Nyní se však zdá, že existuje nebezpečí, že labouristé budou vypadat, jako že kladou zájmy strany před přáním voličů. Vypukne velké pozdvižení, pokud se Brown – muž, který není voleným labouristickým lídrem a kterého voliči naplno řekli své ne – bude snažit v premiérském křesle zůstat i přesto, že získal méně křesel než Cameron. Lidé kolem něho se zdají odhodláni to zkusit. Nebezpečí spočívá v tom, že v tomto kritickém období v politice dominují zákulisní dohody přesně toho druhu, který voliči nesnáší.

Svět se za 36 let, kdy byly volby naposledy tak těsné, dramaticky změnil. Dnes politici jeden druhého kontaktují mobilním telefonem, vše je na Twitteru, zpravodajství chrlící zprávy 24 hodin denně požaduje okamžité odpovědi a trhy nedovolí, aby diskuze trvaly několik dní. Ale více než co jiného se změnil pohled voliče na osoby ve funkcích. Ať říkají ústavní konventy, parlamentní aritmetika a stranické ambice cokoli, poddajnost je pasé. Starý pořádek věcí došel změny. Právě to musí mít politici ze všech stran nadevše na paměti, když budou o tomto volebním výsledku přemýšlet.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Related articles