Vyberte si jazyk
Výzvu Vladimíra Putina k vytvoření harmonického hospodářského společenství rozkládajícího se od Lisabonu po Vladivostok přijala Evropa skepticky. Podle některých komentátorů se jedná jen o kouřovou clonu, otrávené jablko, kterým chce Moskva vlákat EU do svých sítí. Není to žádné překvapení: kořeny rusofobie sahají v Evropě přinejmenším do devatenáctého století a nadto ji posílily středoevropské země, které se bezprostředně po svém vstupu do EU v roce 2004 podílely – s posvěcením USA – na maření ruských pokusů navázat privilegované vztahy s Francií a Německem. Nedůvěra zemí dnes mrtvého Varšavského paktu je víc než pochopitelná.
V mezinárodních vztazích jsou emoční faktory často určující, ale nakonec takřka vždy rozhodují vztahy ekonomické. A z tohoto hlediska má Rusko, které po krizi rychle zaznamenalo pokles příjmů z vývozu surovin, naléhavou potřebu svou ekonomiku přeorientovat. Ruská spolupráce s Unií tedy nabrala nový směr, a to nejen ze strukturálních důvodů: moc energetických oligarchů začíná vykazovat trhliny a hlasy těch, kdo volají jménem společného historického a kulturního dědictví po normalizaci vztahů s Evropou, mají dnes větší šanci na vyslyšení. Jak napsal vlivný analytik Sergej Karaganov, „pro Ruska neexistuje alternativa k politickému a sociálnímu sblížení s Evropou. Bez Evropy bychom nebyli Rusové.“ Tato nutnost už Rusko dotlačila k velice překvapivým vstřícným krokům, například u příležitosti summitu NATO v Lisabonu nebo když Rusko odsoudilo masakr v Katyni.
Prezidentské volby v roce 2011 proti sobě téměř jistě postaví Putina a Medveděva, který z otevření země směrem na Západ učinil jeden z hlavních pilířů svého prezidentství. Z tohoto úhlu pohledu si změna Putinova postoje rozhodně zasluhuje pozornost: pro oba kandidáty by se EU mohla stát spíše společným terénem než kritériem odlišnosti. Ve hře nejsou pouze velké možnosti, které nabízí ruský trh, ale rovněž vyhlídky na zmírnění rivality s východní Evropou a možnost začlenění tohoto soupeřství do „normální“ hospodářské a politické soutěže.
Nakonec je třeba zejména zabránit tomu, aby Rusko nadobro nesklouzlo k čínské alternativě, což by přispělo k posunu osy světové ekonomiky směrem na východ. Skeptici mají pravdu, když varují před klauzulemi psanými drobným písmem: riziko studené sprchy je reálné a vrtkavá situace kolem plynovodů Nord Stream a South Stream naznačuje, že budou-li státy EU nadále chtít řídit vztahy s Moskvou samy, neobejde se to beze škody. Evropa má v ruce dobré karty a nesmí se bát hry u medvědího stolu, ovšem s tím, že dokáže prosadit vlastní pravidla.
