Úderná Frankfurtská skupina

Elitní Frankfurtská skupina, která postrádá jakýkoliv demokratický mandát, ve svých rukou soustřeďuje stále více moci. Rozhoduje o tom, jak se vyrovnat s krizí eurozóny, i o sesazení evropských politických špiček, píše list The Spectator.

Zveřejněno dne 16 listopadu 2011 v 15:00

Státní opera ve Frankfurtu – dříve nejkrásnější poválečná troska v Německu a nyní ještě obdivuhodnější nově opravená budova – se stala symbolem evropského znovuzrození. A právě tady se minulý měsíc odehrálo setkání Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho s byrokratickou elitou EU, setkání, kterému by se za jiné éry docela dobře dalo říkat puč.

Unavily je summity eurozóny, kvůli kterým političtí lídři létají sem a tam, avšak nic se nedaří řešit. Bylo nutno vytvořit menší skupinku, která by moc v rukou držela pevně, ale neformálně. Když se účastníci toho večera shromáždili, aby si poslechli, jak Claudio Abbado diriguje boloňský Mozartův orchestr, zrodila se nová evropská úderka.

Jak nyní zjistil Silvio Berlusconi, tato tzv. Frankfurtská skupina nemá čas na žertování. Ještě před několika měsíci bylo nemyslitelné, že by se hlava jedné z evropských zemí mohla pokusit destabilizovat či sesadit jinou. Nyní padli v jednom týdnu hned dva lídři EU. K tomu, abychom prosadili změnu režimu, stačí pouze podat pomocnou ruku rebelům, jak nedávno zjistil prezident Sarkozy.

Skupinu nemohou obviňovat z tajnůstkářství. Na summitu G20 v Cannes její příslušníci vystavovali na odiv odznaky s nápisem „Frankfurtská skupina (GdF)“ a setkali se celkem čtyřikrát. Británie přizvána nebyla, ale její ministr zahraničí se vyjadřoval tak, jako by Británie byla o všem dobře informována. Jak to formuloval jeden z úředníků, „pracujeme na odstranění Berlusconiho.“ Kdysi by takové prohlášení vyvolalo rozhořčení, na začátku listopadu se však již nedalo popřít, že operace za účelem odstranění Berlusconiho skutečně začala.

Newsletter v češtině

Mejdan za peníze daňových poplatníků

Když si na onen večer 19. října rezervovali frankfurtskou Alte Oper, nikdo se žádnou novou údernou skupinu sestavovat nechystal. Na programu bylo pouze běžné představení za peníze daňových poplatníků, mejdan při příležitosti odchodu Jeana-Clauda Tricheta z Evropské centrální banky. Helmut Schmidt, dvaadevadesátiletý bývalý německý kancléř, který je dnes pokládán za kmotra evropského projektu, přítomným hodnostářům řekl, že „krize schopnosti politických orgánů EU jednat“ je „mnohem větším nebezpečím pro budoucnost Evropy než její přílišná zadluženost“. Byl čas přitvrdit.

Když se slova ujala Angela Merkelová, přiznala, že je evropskými summity a jejich nešikovnou demokratickou mechanikou frustrována. „Ukázalo se, že schopnost jednat a manévrovací prostor EU jsou pomalé a komplikované,“ postěžovala si. „Pokud chceme krize využít jako příležitosti, musíme být připraveni jednat rychleji a používat i nekonvenčních prostředků.“ Sarkozy na schůzi přišel pozdě, avšak ještě včas, aby se podrazu desetiletí zúčastnil.

Mezi přítomnými byl i nový guvernér ECB Mario Draghi, Ital, který láskou k Berlusconimu neoplývá. A také Christine Lagardeová, nová (francouzská) ředitelka Mezinárodního měnového fondu, která má na starosti záchranné plány a moc připojit k nim ponižující podmínky (jak to posléze udělala v případě Berlusconiho).

Byl zde i José Manuel Barosso, stále drsnější předseda Evropské komise, a jeho pravá ruka pro ekonomiku Olli Rehn. Všudypřítomný Jean-Claude Juncker, lucemburský premiér a předseda sedmnáctihlavé euroskupiny, se setkání zúčastnil spolu s Hermanem Van Rompuyem, kterého zvolili prezidentem EU, protože nemá prakticky na nic názor.

Bojový tón za přijetí německého modelu

Frankfurtská skupina je tak ve skutečnosti fúzí mezi hierarchií EU a německou finanční mocí - takový porýnský Brusel. V době před krizí, kdy existovala nedůvěra k německé moci, by něco takového nebylo možné. Nyní se Němci již za nic neomlouvají. „Otázku kdo přijme německý model, za nás zodpověděly trhy,“ prohlásil nedávno mluvčí německé vlády. „Diskutujeme ve skutečnosti jen o detailech a rozsahu opatření, ne o jejich podstatě.“ Tento nový bojový tón je cítit všude. Nejmenovaní úředníci EU nyní údajně říkají věci jako: „Ano, probuďte se do reality. S tímhle jste všichni souhlasili.“

Chudák Papandreu posloužil jako cvičný terč, když pohrozil možností uspořádat o záchranném plánu referendum. Ještě letos v létě vyčítal EU „nerozhodnost a chyby“. Zjistil, jak rozhodná dokáže být zeštíhlená Frankfurtská skupina, když mu byla upřena jakákoliv další pomoc, což urychlilo jeho nahrazení Lukasem Papadimosem, bývalým víceprezidentem ECB, který také prošel frankfurtskou školou. Pozoruhodný krok směrem k destabilizaci Papandrea udělal i Barosso. Tím, že se vyslovil ve prospěch koalice, čímž porušil protokol a udělal konec snahám tvářit se, že Evropská komise respektuje suverenitu svých členských států.

Gygantický systém řídí hrstka lidí

Berlusconi byl však tvrdý oříšek. Dařilo se mu unikat nepřátelům po většinu své sedmnáctileté politické kariéry, od politické opozice po italskou mravnostní policii. Itálie navíc úplně na mizině není. Kdyby nebylo úroků ze státního dluhu, měla by nejen vyrovnané účty, ale i jeden z největších přebytků v eurozóně.

Není vůbec jasné, kdo označil stav Itálie za krizový, když výnosy z italských dluhopisů překročily osudovou hranici 7 %. Jedna z odpovědí se však možná skrývá v loňském prohlášení Angely Merkelové: „Musíme znovu ustavit politickou vládu nad trhy.“ O to se politické špičky snaží s pramalým úspěchem již celé generace. Nyní, když eurozóna vytvořila gigantický systém, ve kterém za nitky může tahat pouhá hrstka lidí, je to ale mnohem jednodušší.

Záchranný fond eurozóny má při palebné síle jednoho triliónu eur personál o pouhých patnácti lidech. Nyní se zdá být možné zmocnit se obrovské moci nad kontinentem národních států tím, že člověk svolá několik podobně smýšlejících lidí do zákulisí budovy frankfurtské Opery. A to vše ve jménu evropské jednoty.

Na demokracii pohlíží Frankfurtská skupina, stejně jako trhy s rezervou – dokonce i s nechutí. Juncker proslul svými názory na otravné voliče, když problém vlády zformuloval takto: „Všichni víme, co dělat, ale nevíme, jak si potom zajistit znovuzvolení.“ Nyní možná dojde k tomu, že obrovskou moc nad kontinentem národních států bude možno získat svoláním několika podobně smýšlejících lidí do zákulisí budovy frankfurtské opery.

Nyní se rýsuje řešení Junckerova problému. Jednoduše ustanovíte různé lídry, kteří nikdy pořádně zvoleni nebyli a nebudou se o to v budoucnu ani snažit. A necháte je dělat, co chcete.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma