Vyberte si jazyk
Když jeden z našich německých sousedů začíná svůj projev slovy: „Němci mají právo na ...,“ je na tom vždy cosi zneklidňujícího. O jaké právo tedy jde? Zkrátka a dobře na znečišťování životního prostředí! To alespoň tvrdí experti z Nadace Heinrich-Böll-Stiftung ve své nedávno zveřejněné zprávě. Německo v uplynulých letech dostatečně snížilo své emise oxidu uhličitého, a teď by je mělo začít opět zvyšovat. A proč nezískávat potřebnou energii třeba z uhlí, které produkuje energii, jež znečišťuje životní prostředí skoro stejně jako spalování pneumatik! Německo má na to přece právo.
Taková prohlášení by měla od země, která je považována za lídra v oblasti obnovitelných zdrojů energie, vyvolávat údiv ekologů. Ale němečtí ekologové na tom nic špatného nevidí, protože tuto zprávu sami vypracovali. Nadace Heinrich-Böll-Stiftung je totiž ve skutečnosti think-tankem německé strany Zelených. To je konec. Ekologům sekunduje ministr životního prostředí Peter Altmaier, kterýnedávno v listu Die Zeit prohlásil, že do roku 2020 bude země získávat 35 % elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Ale ještě je třeba myslet na zbývajících 65 %.
Přišli němečtí ekologové o rozum?
Peter Altmaier je pro návrat Německa k jádru. Žádná jiná země nestaví v současné době tolik elektráren na koks jako Německo, které buduje 23 zařízení. Ve většině z nich se bude spalovat lignit, nejšpinavější palivo mezi pevnými zdroji energie, jehož dopad na atmosféru má podobu 150 milionů tun CO2, a to vše se souhlasem Zelených.
Zbláznili se snad němečtí ekologové? Svým způsobem ano. Po oznámení Angely Merkelové z března 2011 - jen několik dní po havárii v japonské jaderné elektrárně Fukušima - o uzavření osmi reaktorů z celkových sedmnácti v Německu, mají oči jen pro kancléřku. A rozhodnutím německé vlády, které dostalo oficiální podobu 30. května 2011, o definitivním odstavení veškerých jaderných elektráren v provozu [do roku 2022], přeměnila sny ekologů ve skutečnost a odstartovala zelenou revoluci.
Neúspěch ETS
Rozhodnutí kancléřky skoncovat s atomem nebylo projevem nějakého zvláštního politického hrdinství, jelikož po katastrofě ve Fukušimě bylo proti jaderné energii 70 % Němců. Nicméně měly mu předcházet přesné odhady, což se nestalo. Původně se mělo Německo jádra zbavovat postupně a po krůčcích jej nahrazovat obnovitelnými zdroji energie. Místo toho země přijde během jediné dekády o 20 % produkce elektřiny.
Přesto všichni zpočátku očekávali, že se přirozenou náhražkou za jádro stane plyn. Tyto předpoklady však vzaly za své kvůli Evropskému systému obchodování s emisními povolenkami (ETS), který nesplnil očekávání. Tento mechanismus zavedl systém kvót na emise skleníkových plynů, které může firma vypouštět do ovzduší, a jednotlivým společnostem – včetně výrobců energie – přiděluje povolenky na emise CO2. Podniky, které sníží množství emisí, mohou nevyužité povolenky prodat firmám, které je naopak překročily.
Kdyby systém ETS fungoval, uhlí jakožto zdroj energie by nemělo žádnou šanci uspět ve srovnání se zemním plynem, který z hlediska CO2 znečišťuje třikrát méně. Ovšem tvůrci ETS nepočítali s tím, že Evropa zabředne do hospodářské krize, která podstatně snížila poptávku po elektřině. A tak výrobcům elektřiny zůstaly nevyužité povolenky, jejichž cena proto také klesla. V současné době se cena povolenky na tunu CO2 pohybuje kolem 7 eur [174 korun], přičemž aby byla elektřina ze zemního plynu levnější než z uhlí, musela by podle technologického institutu v Karlsruhe stát jedna povolenka zhruba 35 eur [870 korun].
Zatímco v parlamentu se ozvalo pár hlasů pro částečné udržení jaderného sektoru, Zelení jsou pro uhlí, což je u ekologistické strany něco v dějinách zcela nevídaného. „Jsme připraveni akceptovat dočasný návrat k uhlí jakožto zdroji energie, abychom Německo uchránili od zničujících dopadů atomu. „Konec konců to, o co nám všem jde, je ochrana životního prostředí“ – vysvětloval šéf klubu Zelených v Bundestagu Jürgen Trittin.
Jde tu o planetu, anebo výjimečný průsečík zájmů těžkých vah energetického průmyslu a blaha Matky Země? Ať už je tomu jakkoli, určitě nemají navrch zájmy životního prostředí, jak o tom svědčí smutný příběh německého solárního průmyslu.
Německo, slunce za zenitem
Velmi mírně řečeno: Němci milují solární energii. Území našeho západního souseda ohřívají sluneční paprsky přibližně stejně jako Aljašku, a přesto jen v Německu samotném nalezneme tolik fotovoltaických článků, že se jejich kapacita téměř vyrovná výkonu všech panelů ve zbytku světa. „Je to, jako kdyby se obyvatelé Aljašky dali najednou na pěstování ananasů,“ kritizoval nedávno fotovoltaiku poslanec za CDU Michael Fuchs.
Tyto ananasy vycházejí Němce extrémně draho. Absurditu investic do sektoru solární energie zcela výstižně popisuje ve svých publikacích ekonom Joachim Weimann. Ten upozorňuje, že kdyby se 9 miliard euro [224 miliard korun], které byly letos nainvestovány do sektoru solární energie, investovaly do větrné energie, vyrobilo by se pětkrát více elektřiny a v případě investic do vodní energie dokonce šestkrát. Stejně tak na snížení emisí CO2 o jednu tunu stačí investovat 5 eur do izolace budovy, 20 eur do nové plynové elektrárny či 500 eur do solární energie.
Navzdory těmto ohromným nákladům německá vláda tento sektor podle Weimanna podporovala s tím, že se silně dotovaným německým výrobcům fotovoltaických článků podaří ovládnou světové trhy. Ale před dvěma lety, když Berlín zjistil, že Číňané jsou schopni vyrábět je levněji, pomoc zastavil, což v Německu vedlo k vlně bankrotů.
Kdyby se finance na obnovitelné zdroje energie v Německu vynakládaly v logice ochrany životního prostředí, na solární energetiku by v zemi nikdy nedošlo. Ale ve skutečnosti německá zelená revoluce nevypovídá ani tolik o životním prostředí, jako spíše o zisku a odhodlání vytvářet tržní mezery, v nichž by se německé firmy mohly stát neporazitelnými.
Jelikož se kancléřce Angele Merkelové podařilo přesvědčit ekology o uhlí, mohla by je možná stejně dobře obrátit na atom. Na tom ovšem nemá žádný zájem, protože jaderná energetika je francouzským polem působnosti. Ochrana životního prostředí musí být především rentabilní.
Obnovitelné zdroje
Příliš dobře fungující zákon
Jedním z hlavních problémů ambiciózní „zelené revoluce“, kterou zahájila před rokem Angela Merkelová, jsou její náklady pro spotřebitele,píše Der Spiegel. Zákon o obnovitelných zdrojích energie (EEG), který je základním pilířem souboru opatření, totiž počítá s tím, že
firmy, které spravují větrné parky, solární panely a bioplynové stanice, budou mít záruku odbytu jimi vyrobené energie na několik let dopředu. Distributoři energie ji od nich vykupují za cenu mnohem vyšší než tržní. Rozdíl jde na vrub spotřebitelů v podobě faktur za elektřinu. Zákon EEG zajišťuje vysoké zisky firmám, které investují do obnovitelné energie, a zatraktivňuje výstavbu nových zařízení. EEG má jen jeden problém: byl příliš efektivní. Místo postupného rozvoje „zelených“ zařízení docházelo k jejich co nejrychlejšímu budování. V důsledku toho pak ceny rostou mnohem rychleji, než se původně předpokládalo. Průměrná domácnost v současné době na tyto dotace přispívá ročně částkou 144 eur [3 600 korun] a v roce 2013 by tato částka mohla dosáhnout 200 eur. […] Takové částky jsou dost vysoké na to, aby v Německu prohloubily sociální nerovnosti. Například dlouhodobě nezaměstnaní pobírají fixní příspěvek na elektřinu, ale nemohou si pořídit úsporné elektrospotřebiče.
Z tohoto důvodu ministr životního prostředí Peter Altmeier navrhuje změnit systém subvencí, vysvětluje Der Spiegel.
