„Už si tu nevyděláme ani na chleba“

„Budeme na vaši zemi vzpomínat jen v tom nejlepším, nezapomeneme na Řeky, kteří nám pomohli a kteří v nás neviděli nepřátele. Musíme ale odejít, protože už si tu nevyděláme ani na chleba.“ Přistěhovalci, které jsme zastihli v zařízení v Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) na jihu Atén, kam přicházejí s žádostí o dobrovolný návrat, stručně bilancují svůj pobyt v Řecku. Většina z nich sem před lety přišla se směsicí obav a naděje. Nyní se s obavami vracejí ke starým kapitolám svého života.

Představa odchodu z Řecka do Iráku je pro Nurul Astutikovou (23) zoufalá. Mladá Indonésanka žije v Řecku už víc než tři roky. Pracovala zde jako pomocnice v domácnosti. Její snoubenec Jahja Awantin (33) je původem Iráčan. Do „Řecka, země zázraků“, přijel v roce 2004. Pracoval zde jako stavební dělník. Pár let šlo všechno hladce. Pak ale začaly klesat mzdy a úřady Jahjovi zamítly žádost o azyl. Před několika měsíci se Jahja a Nouroul, oba muslimského vyznání, vzali v jedné z aténských mešit. Jejich svazek byl stvrzen před Bohem a muslimskou komunitou, nikoliv ale úředním dokumentem. „Nemůžeme zde zůstat, protože tu není práce a nemáme ani doklady k tomu, abychom se mohli normálně vzít,“ svěřuje se Jahja. „Ne, z Řecka jsem odejít nechtěl, ale nemám na vybranou. Odejdeme do Iráku a pak se uvidí, co dál.

Práce chybí všem

Den co den čekají desítky imigrantů v IOM na vydání dokladu pro návrat do vlasti a každý z nich má svůj příběh. „Řekové jsou milí a pohostinní. Ale hospodářská situace v zemi není dobrá a v takových chvílích se lidé zatvrzují,“ říká David Abbas (26), kterému cestu přes Pákistán do Řecka „zajistil převaděč“ za 4 000 eur. „Mám diplom z oboru řízení podniku a umím opravovat počítače,“ říká anglicky. V Řecku pracoval hlavně v zemědělství. „Bydlel jsem ve Skale na Peloponésu. Do Atén jsem přijel podat žádost a vrátit se zpět domů. Není tu práce, nevím, co dál dělat,“ vysvětluje. Mezitím se na něj obrací jeden z jeho krajanů, aby mu pomohl dorozumět se s úředníky. „Chce se vrátit domů, ale neumí ani anglicky, ani řecky,“ říká David a dodává: „Na Řecko nikdy nezapomenu, přes veškeré problémy a nespravedlnost, které jsem tu zažil... před pár měsíci mě napadli v Aténách na náměstí Victoria. Táta mě každý den prosí, ať se vrátím zpět. Už je dost starý, může zemřít a já mám strach, že už se s ním nestihnu vidět.“

Sar Ibrahim (24) pochází ze Senegalu, země, kterou většina Řeků ani nedokáže ani najít na mapě. Podle svých slov neměl za celých pět let, co v Řecku žije, příležitost najít si přátele. „Jediní Řekové, které znám, jsou zemědělci, pro které jsem pracoval. A ani s nimi jsem nijak zvlášť nekomunikoval,“ vypráví. „Pracoval jsem na olivových plantážích. Peníze už mi došly, protože všechno to, co jsem si vydělal, jsem od té doby, co nemám práci, zase utratil. Bojím se o sebe, o budoucnost, o rodinu. Z Řecka ale musím odejít.“

Cestu domů platí Norové

Od konce roku 2010 předložilo v IOM žádost o návrat do vlasti 14 000 imigrantů. Každý den, zejména v poslední době, čekají na její vyřízení desítky lidí. K návratu je podle úřadů nutí především rostoucí nezaměstnanost, nemožnost získat povolení k pobytu (a tudíž nemožnost přesunout se do jiné země) a útoky, kterým čelí.

V roce 2012 vycestovalo z Řecka v rámci programu dobrovolného návratu 6 324 imigrantů, 800 lidí se vrátilo do vlasti díky finanční pomoci Norska. Většina přistěhovalců je původem z Afghánistánu, Pákistánu, Bangladéše a Iráku. 360 z nich se zapojilo do podpůrného programu na otevření vlastního obchodu nebo do vzdělávacího programu, které jim umožňují zůstat ve vlasti.

Itálie

Imigranti odcházejí do severní Evropy

Také Itálii opouštějí tisíce přistěhovalců, kteří v důsledku hospodářské krize přišli o práci. Někteří se vracejí domů, ale ti, kdo chtějí v Evropě zůstat (a těch je většina), míří na sever Evropy, píše v reportáži z Trevisa (severovýchodní Itálie) deník La Repubblica. Jsou mezi nimi „dělníci, ale i podnikatelé, kteří si sjednali půjčky na nájem s jasným cílem,“ jak vysvětluje La Repubblica:

zůstat napořád v Itálii a do Maroka nebo do Bangladéše se vracet jen na prázdniny: navštívit rodinu a všem ukázat, že se jejich podniku daří. […] „Hodně lidí přišlo o práci v továrně nebo muselo zavřít svou firmu. Nyní se vracejí domů, aby tu úplně nevyčerpali své celoživotní úspory, nebo hledají budoucnost v zahraničí,“ vysvětluje marocký kulturní mediátor. „Ve Francii, v Německu, v Nizozemsku nebo v Belgii funguje ještě dobrý systém sociálního zabezpečení a podpory při hledání bydlení a zaměstnání. Podle jednoho charitativního pracovníka „jsou na tom nejhůře děti a mladí lidé, kteří musejí opustit školu a odjet s rodiči do jejich země, kterou nikdy předtím neviděli“.