Vyberte si jazyk
Přijetí řeckého balíčku úsporných opatření nepředstavuje žádný velký důvod k radosti. Silně totiž připomíná podobenství o jeskyni z Platónovy Ústavy. Evropané jsou jako otroci spoutaní od narození řetězy, kteří mohou obracet svůj pohled pouze na stíny objektů vrhané ohněm na protější stranu jeskyně. Jsou tak přesvědčeni, že neexistuje jiná realita než právě tyto stíny.
A tak došlo k tomu, že se v případě řeckého problému objevilo větší množství protikladů, než jsme si schopni vůbec připustit.
Například se stalo, že se poprvé v dějinách za solventní zemi považuje stát, který je technicky v úpadku. EU trvá na záchraně zruinované země s fiskálním deficitem ve výši 10 % HDP a s dluhem ve výši 350 miliard euro, což představuje 150 % veškerého bohatství, které země vyprodukuje za celý rok. Dluh se nesmaže ani privatizací veškerých státních aktiv (za předpokladu, že by je někdo byl ochoten koupit).
Tento rozpor se dá vysvětlit díky jednomu ještě většímu protikladu, a sice, že podle Merkelové a Sarkozyho je dobrovolnost ve skutečnosti povinná. To měly možnost zakusit německé a francouzské banky, které byly vyzvány k prominutí části řeckého dluhu. K odpuštění dluhu stricto sensu nakonec nedojde, chystá se však poměrně velkorysá restrukturalizace.
Dalším paradoxem je, že tato strukturální úprava ve skutečnosti nic nenapravuje. Řecko již před rokem získalo 110 miliard euro, které ničemu nepomohly. Vláda Jorgose Papandrea byla nucena přijmout balíček přísných úsporných opatření. Avšak navzdory obecnému rozhořčení kvůli škrtům uvaleným na Řeky se zdá, že nejde o nic jiného než deformovanou ozvěnu reality. Lidovecký europoslanec Antonio López Istúriz přišel před několika dny s informacemi, podle nichž Atény místo toho, aby ve snaze snížit fiskální deficit zrušily 55 veřejných podniků, vytvořily 41 nových.
Čtvrtým paradoxem je, že finanční pomoc v konečném důsledku zemi dusí. Pravicový politik Antonis Samaras se vůbec nemýlí, když říká, že zvýšení daní povede buď ke kolapsu ekonomiky, či nárůstu daňových úniků. Kdyby byl Papandreu statečnější, snížil by počet státních zaměstnanců nikoliv o 15 %, nýbrž o 25 %, a neomezil by se na privatizaci státního majetku za 50 miliard euro, když má k dispozici aktiva za 300 miliard. Čísla této řecké tragédie se dají upravit jen radikálními prostředky.
V podobenství o jeskyni se jednomu otrokovi podaří dostat z jeskyně, pozná vnější skutečný svět a vrátí se do jeskyně, aby vysvětlil svým druhům, že stíny nejsou skutečné, ale že venku existují věci, které jsou příčinami a základem těchto stínů. Otroci se mu nejprve vysmívají a potom, když trvá na tom, že je osvobodí, dokonce pomýšlejí na to, že jej zabijí. Samaras je jediný, komu se podařilo dostat z řecké jeskyně a kvůli tomu jej nazývají nezodpovědným. Papandreu je dosud v půli cesty a většina Řeků i Evropanů stále zůstává oslepena sluncem.
Názory
Ano úsporám pro všechny
„Ano!“ v řečtině, hlásá titulek v Die Presse den poté, co řečtí poslanci odhlasovali první část 78miliardového úsporného balíčku, který má zemi zachránit před bankrotem. Toto „ano“ podle vídeňského deníku dalece přesahuje rámec samotného Řecka: „Radikální úsporná opatření představují jediné východisko“ i pro další evropské země potenciálně ohrožené bankrotem, jako je Portugalsko, Irsko, Španělsko nebo Itálie. „Protesty jsou ostré,“ připouští Die Presse, „ale cesta úsporných opatření je nevyhnutelná. Vlády se hroutí a noví vládní politici, kteří dříve hřímali v opozici, jsou nyní nuceni zavádět stejná opatření, od nichž museli jejich předchůdci upustit. Všichni jsou vydáni na pospas zastaralým strukturám, nepružné a neefektivní státní správě (...).“
Frankfurter Allgemeine Zeitung rovněž vzdává hold „řeckému příkladu“, a zejména pak řeckému premiérovi: „Žádný premiér nebude chtít zaplatit cenu, kterou je nucena platit Papandreova vláda,“ píše německý deník. „Řecká vláda se musela vzdát národní suverenity v míře, která dalece překračuje to, co je pro členskou zemi Evropské unie obvyklé a nutné.“
