Vyberte si jazyk
Ten rozhovor se jmenoval „Terén, na který nikdy nevstoupím“ a vyšel v samizdatovém časopise Sport, předchůdci dnešního Respektu. Psalo se září roku 1989, v Polsku už měli za sebou první skoro svobodné volby, východní Němci v trabantech odjížděli složitými cestami za novou budoucností...
A v šedivé Praze plné lešení se třiapadesátiletý muž, který se jen před pár měsíci znovu vrátil z vězení, pomalu smiřoval s tím, že další léta svého života stráví poněkud jinak, než by si asi přál.
V onom interview, vedeném novinářem Ivanem Lamperem, se vůdce československé opozice Václav Havel, velmi snažil vysvětlit, že si skutečně nepřeje stát se profesionálním politikem.
Celý článek čtěte na stránkách HN, ZDE.
Divadlo
Havel, nezaměnitelný dramaturg
Havlova dramatická tvorba nezůstává ve stínu jeho politických zásluh: “Havel je posledním skutečným světovým dramatikem za posledních šedesát let,” píše divadelní kritička Jana Machalická v Lidových novinách. Připomíná, že už od počátku 70. let se komunisti marně snažili Havla jakožto dramaturga “smazat ze světa”. Když se Havlovy hry - Zahradní slavnost (1963), Audience (1975), či Largo Desolato (1984) ad. začaly hrát na konci osmdesátých let v opravdových divadlech, a nikoliv už jen v těch ‘bytových’, “byl to signál, že režim mele z posledního,” píše Machalická. A když pak režim padl, všechna divadla je chtěla hrát. “Havlova popularita dosahovala nebes, a o lístky na premiéry, které šly jedna za druhou, se lidé doslova rvali.”
“Havlovův styl je nezaměnitelný, jeho hry mají zvláštní poetiku kombinující frašku až grotesku s postupy absurdního dramatu. Autor vždycky diagnostikoval stav věci,(...)”. "Byl důmyslným mystifikátorem, kterého těšilo diváky iritovat, píše kritička. Havlovu filozofii a krédo nelze vnímat, a tudíž ani pochopit bez znalosti jeho děl," shrnuje nakonec. Poslední hra, pro kterou měl Havel připravené jméno Sanatorium, zůstala nedokončena.
