Válka bez východiska

Kdykoliv si západní představitelé kladou otázku, proč vlastně v Afghánistánu jsme, tak přijdou v zásadě s tou samou odpovědí – „Abychom zabránili tomu, že se z Afghánistánu stane rozvrácená země a útočiště teroristů.“ Argument stojí na tom, že dokud nebude Afghánistán stabilní, tak nemůžeme stažení riskovat. Avšak velice málo skutečností vypovídá o tom, že se Afghánistán stabilnějším stává. Naopak, boje jsou stále intenzivnější, počet obětí narůstá a Taliban je stále sebevědomější. A tak je možná načase otázku přeformulovat.

Spíše než si klást otázku: „Proč jsme v Afghánistánu?“ bychom se měli ptát: „Když už jsme v Afghánistánu, tak proč také nejsme v Somálsku, Jemenu či Pákistánu?“ Tyto tři země jsou dnes otevřenými základnami pro teroristy. Zvlášť Somálsko se stále více podobá Afghánistánu před rokem 2001. Je to téměř zcela zhroucený stát, o kterém se ví, že v něm západní občané prochází teroristickým výcvikem. Somálská centrální vláda ovládá jen o něco větší prostor než pár bloků okolo prezidentského paláce v hlavním městě Mogadišu a letiště. Zbytek země je domovem radikálních islamistických povstalců a pirátských flotil, které přepadají mezinárodní námořní lodě. Somálsko rovněž terorismus vyváží ke svým sousedům, jak ostatně dokázal nedávný pumový útok v Ugandě.

Somálský model v Afghánistánu

Jemen, který hraničí se Saúdskou Arábií a od Somálska ho odděluje moře, rovněž vyvolává stále větší obavy západních zpravodajských služeb. A je už dlouho známo, že zbytek vedení Al Kajdy dnes sídlí v Pákistánu a nikoliv Afghánistánu. Západ vede v Afghánistánu válku proti terorismu. Ale teroristé jsou jinde. Mezitím naší schopnost bojovat proti hrozbám po celém světě podkopává obrovský odliv zdrojů způsobený afghánskou válkou.

Tento postřeh jde dvěma možnými směry. Prvním je možnost uplatnit afghánský model v Somálsku – v rámci boje proti terorismu a pomoci vybudovat fungující stát provést masivní pozemní intervenci. Druhou možností je uplatnit somálský model v Afghánistánu. To by znamenalo smířit se s tím, že vnější vojenská intervence je často kontraproduktivní, že její lidské náklady jsou příliš vysoké, že budování státu zřejmě nebude fungovat a že by se tedy západ měl soustředit na zatlačování komunismu spíše než se jej pokoušet porazit na bitevním poli.

Západní političtí činitelé při pomyšlení na zabřednutí do další protipovstalecké operace v Somálsku zařazují zpátečku. Dějiny země za posledních dvacet let vyplňovaly za sebou jdoucí zahraniční intervence, kde každá zanechala zemi v ještě horším stavu než předtím. Místo toho se dnes západ spokojuje s nedokonalým alternativním řešením: monitorováním možných teroristických aktivit v Somálsku na dálku, za použití směsice satelitů a zpravodajských informací získaných od lidí. A tam, kde je to možné a nutné, zasahuje cílenými vojenskými údery.

Přeorientovat misi na boj proti terorismu

Stejný model se s určitými úspěchy uplatňoval na kmenových územích v Pákistánu. Američané tvrdí, že raketové útoky bezpilotních letounů způsobily velení Al Kajdy těžké ztráty a organizaci téměř znemožnily používání elektronické komunikace a výcvik. Je pravdou, že rakety zabíjí i nevinné lidi. Avšak nevinní jsou v Afghánistánu zabíjeni denně.

Poučení ze Somálska a Afghánistánu je takové, že boj proti terorismu a boj proti povstalcům jsou dvě různé věci. Bojovat proti teroristickým skupinám je možné, aniž bychom byli vtaženi do války většího rozsahu a snah o budování státu tak, jak se pro to v Afghánistánu zavázal západ. To by znamenalo, že by se NATO mělo snažit stahovat vojska z Afghánistánu mnohem rychleji, než jak se dnes počítá – a přeorientovat misi daleko více na boj proti terorismu.

Existují dobré i špatné argumenty, které se během tohoto postupu uplatní. Nejlepším argumentem je, že vzhledem k tomu, že se západ v Afghánistánu zavázal vybudovat fungující stát, tak má morální povinnost v tomto úsilí pokračovat. Je pravda, že existuje mnoho statečných a čestných Afghánců, kteří vložili do války vedené NATO mnoho důvěry. Ale dnes je jasně zřejmé, že ochrana lidských práv v Afghánistánu se skutečně nedá zajistit zahraničními zbraněmi. Jakékoliv dlouhodobé garance dobré vlády může zajistit pouze vnitřní evoluce afghánské společnosti.

Nejednat nemorálně

Dalším významným argumentem proti stažení z Afghánistánu je to, že je v sázce důvěryhodnost západu. Pokud selžeme v Afghánistánu, tak se může rozpadnout NATO a posílí se tím nepřátelé Ameriky po celém světě. Vzpomeňme na pád Saigonu v roce 1975 – zkusme si v mysli přehrát, jak Taliban vstupuje do Kábulu.

Ale i tento argument je přehnaný. I podstatně zredukované zahraniční síly by mohly afghánské vládě pomoci udržet Kábul pod kontrolou – stejně jako síly Africké unie brání islamistům v ovládnutí Mogadiša. Ani zmiňovaný pád Saigonu nebyl pro USA tak katastrofickou ranou, jak se to tehdy pociťovalo. Už za 16 let se Sovětský svaz zhroutil, k čemuž mu dopomohla i vyčerpávající válka v Afghánistánu.

Když západní politici mluví v souvislosti s Afghánistánem o „důvěryhodnosti“, tak se často nejvíce obávají o důvěryhodnost vlastní. Americký vojenský časový plán v Afghánistánu se již zdá být ušitý na míru tomu, aby se zajistilo, že Spojené státy „neprohrají“ před příštími prezidentskými volbami. Ale chtít po vojácích, aby v Afghánistánu bojovali a umírali, jen aby se zamezilo předvolebním nepříjemnostem, je nemorální.

Wikileaks

Kdo koho manipuluje?

Poté, co internetový server Wikileaks zveřejnil utajované dokumenty o válce v Afghánistánu, lze dojít ke dvěma různým závěrům, konstatuje Berliner Zeitung: „A) K tomu, abychom zemi zkrotili, potřebujeme více času, než bylo oficiálně oznámeno. Musíme tedy zůstat déle a s větším množstvím jednotek. B) Poslední léta nebyla úspěšná. V nadcházejících letech nedosáhneme úspěchu. Proto je třeba co nejrychleji odejít.“ „Je možné, že si nyní zprávy našly k veřejnosti cestu proto, aby mu sugerovaly první závěr.

Zdroj Wikileaks možná není až tak vzdálen americké vládě, jak se v prvním nadšení myslelo,“ píše deník, který předesílá myšlenku, že „jsme využíváni k tomu, abychom vytvořili příznivé klima k vyhlášení zastavení ústupu“. V této „džungli intrik“ je ovšem pravda nepostižitelná, podotýká Berliner Zeitung, neboť veřejnost by se mohla stejně tak rozhodnout pro závěr B. „Zahrávat si s veřejným míněním je každopádně nebezpečné pro všechny aktéry. Veřejnost není nikdo jiný než my,“ připomíná deník, a když veřejné mínění neví, jak má jednat, má tendenci „rezignovat na to, aby se to dozvědělo, a nechat jednat mocné“.