Vyberte si jazyk
Chceme-li nalézt odpověď na otázky, „jakou Evropu potřebujeme?“ a „jaká Evropa je v našich možnostech?“, posuďme je z hlediska Evropanů, dnešních a těch zítřejších. Vždyť nakonec mluvíme o reálném projektu, existující entitě tvořené lidmi. Nejen intelektuály, politiky a vysoce postavenými úředníky, ale i běžnými občany. Těmi, kdo volí, a těmi, kdo se voleb neúčastní, těmi, kdo se zajímají, nebo naopak nezajímají o veřejné záležitosti, kdo volí prezidenty a poslance moudré, anebo hloupé, a plně tak využívají svých občanských, politických a ekonomických práv.
Mám pocit, že příliš zanedbáváme problém, který pro Evropu představují její vlastní občané, Evropané, i když se tento problém netýká pouze evropského kontinentu. Občané se změnili; už to nejsou titíž, jimž před půl stoletím vládli velcí evropští lídři jako De Gasperi, Schuman, Adenauer nebo de Gaulle. Tato proměna ovlivňuje nejen současnou a budoucí demokracii v národních státech, ale i současnu podobu a budoucnost Evropské unie.
Nemůžeme přemýšlet o Unii a nepřipomenout při tom některé všeobecně známé pojmy. Unie se zrodila z traumatu druhé světové války a vybudovaly ji společnosti, které tuto válku přežily. Občané si až moc dobře uvědomují rizika špatné politiky na to, aby se o veřejné záležitosti nezajímali. Čtou noviny, účastní se voleb, působí v politických stranách a odborových organizacích. První tři poválečná desetiletí byla na Západě skutečným zlatým věkem občanství.
Veřejnou debatu nahradila zábava
Během následujících desetiletí se sociologie a metody demokracie hodně změnily. Občana postupně nahradil spotřebitel. Ve veřejné sféře nahradila veřejnou debatu a informovanost zábava. Tradiční politické strany, přiklánějící se na základě ideologických kritérií a striktního třídního rozdělení k pravici nebo levici, kapitulovaly před bezejmennou ideologií, která podřídila všechny sféry života ekonomice, a následně se spolu ruku v ruce vydaly cestou, kde jsou ekonomice podřizovány i ideje.
Budoucnost nám řekne, zda je to dobře, nebo špatně, ale již nyní můžeme zaznamenat hlubokou proměnu v kultuře západních společností, v sociální struktuře, v úrovni znalostí, v lidských vztazích, v systému hodnot. Právě tuto změnu označují politici a sociologové už několik desetiletí za zdroj krize demokracie v jejích tradičních formách reprezentace.
Je reprezentativní demokracie, s níž národní státy špatně nakládaly (přístup, proti němuž Jürgen Habermas bojoval svým konceptem deliberativní demokracie) schopná vyléčit se z krize Evropské unie? Myslím, že ne. Nechápu totiž, jak by mohl reprezentativní model zakládající se na smyslu pro kolektivní odpovědnost zachránit Unii, když jemu samotnému hrozí zánik. Jak by se mohl model ustupující na národní úrovni jevit jako blahodárný pro nadnárodní instituce? Znám nejen myšlenky Habermasovy, ale i názory Johna Keana, a sám jsem se snažil najít spíše inovativnější řešení, lépe uzpůsobená naší době, jako institucionalizované a panevropské formy deliberace a participace těch, kdo o to stojí.
Bohatí se nechtějí dělit
V souvislosti s výše řečeným je zásadní vědět, zda tyto inovace, které si na národní či místní úrovni klestí tak složitě cestu, mají alespoň minimální šanci se uchytit a fungovat na úrovni EU. Ani tím si nejsem tak jist. To znamená, že musíme volit mezi řešením velice pravděpodobně neefektivním, a jiným pravděpodobně nemožným.
Změna je potřebná a nutná. Neschopnost EU se rozhodovat nás vede rovnou do záhuby. Posílení tradičních mechanismů demokracie v Unii by možná uvolnilo cestu krátkodobým rozhodovacím procesům, ale z dlouhodobého hlediska se zdá kontraproduktivní. Například je zřejmé, že přímé prezidentské volby by přivedly k moci silnější osobnosti, než je Herman Van Rompuy. Ale dostali bychom se dál, kdyby se touto osobností stal s podporou společností Mediaset a News Corporation třeba Silvio Berlusconi?
Jiným výrazným znakem současného kontextu je eroze sociální solidarity. Ve většině zemí se projevuje rostoucí odpor k transferům. Bohatí dnes mají menší tendenci dělit se o své bohatství s těmi nejchudšími a při zdůvodňovaní tohoto postoje se opírají o silnou ideologii. Týká se to jak transferů mezi jednotlivými třídami, tak mezi generacemi, nebo dokonce mezi regiony.
Přitom nedojde-li k posílení solidarity, nebudeme moci efektivně překonat krizi ani udržet Evropskou unii v její současné podobě. Nejen proto, že mezi některými zeměmi, které se v současnosti potýkají s vážnými problémy, a jinými, které se těší relativně dobrému zdraví, vzniká stále hlubší propast, ale i proto, že Evropa jako celek čelí společnému problému: tomu, že v důsledku globalizace a různých procesů společenských změn dojde v brzké době k výraznému snížení životní úrovně nás všech (někteří analytici hovoří až o 20% poklesu). Doufat v rozvoj solidarity bude za takové situace ještě složitější.
Co by znamenala smrt Unie?
Tyto dva faktory – eroze občanství a solidarity – mě přivádějí k myšlence, že ani krize, jíž prochází Unie, ani navrhovaná kúra na její léčení nemají institucionální charakter. Podoba evropských institucí, stejně jako jejich bezmocnost odrážejí současnou sociálně-kulturní situaci. Prohloubení krize je pak výrazem eroze sociálních a kulturních základů Unie.
To neznamená odsouzení k smrti. Osobně ve smrt Unie nevěřím, protože si pro současné generace neumím představit jakýkoliv akceptovatelný život mimo ni. Pád eura by za sebou zanechal jen poražené (nejvíc by jich bylo pravděpodobně v Německu) a zhroucení Evropské unie by znamenalo katastrofu srovnatelnou s velkou válkou. Evropané, přinejmenším z řad politických představitelů, si toto naštěstí poměrně dobře uvědomují.
Ale drobná technická, institucionální, právní a ústavní řešení z dlouhodobého hlediska nic nenapraví, pokud se nedokážeme dotknout samotné kultury a institucí. Hospodářská krize (finanční a dluhová) má politický základ; je důsledkem krize reprezentativní demokracie.
Krize reprezentativní demokracie má kulturní původ a je důsledkem eroze občanství a solidarity. Má-li být léčba efektivní, musí navzdory veškeré intelektuální a politické obtížnosti vzít v úvahu sociálněkulturní povahu současného napětí, aniž by se přitom zaměřovala pouze na každodenní řízení tohoto neidentifikovatelného stvoření, jakým je dnes Evropská unie.
