Vyberte si jazyk
Je 30. srpna 2011. Muž se právě probouzí v jednom opuštěném koutě Berlína. Leží na zemi, vidí nad sebou oblohu a překvapuje ho zpěv ptáků, znamení, že boje alespoň na chvíli přestaly. Hlava ho bolí, nechápe, kde a jak se to ocitl. Snaží se rozpomenout na předchozí den. Alkohol jeho výpadek paměti nevysvětlí – vůdce přece nepije! Marně hledá kolem sebe věrného Bormanna. Hitler se ztěžka postaví na nohy a namíří si to ke skupině třech mladých členů Hitlerjugend, kteří mají nejpíš volno, jelikož na sobě nemají uniformy a hrají si s míčem. „Hele ho starýho! Co je zač?“ Ani nezasalutovali - musím opravdu vypadat hrozně, pomyslí si Vůdce. Pak znovu znejistí: „Kde je Bormann?“ „To je kdo?“ „Bormann! Martin Bormann!“ „Neznám, jak vypadá?“ „Říšský ministr, k čertu!“ Hitler se na mladíky podívá znovu. Mají na sobě barevné dresy. „Příslušníku Hitlerjugend, Ronaldo! Kde je tu nejbližší ulice?“ Žádná odezva. Otočí se proto k nejmladšímu ze tří hochů, který na zem kreslí roh hřiště.
V kiosku na rohu hledá Hitler starý dobrý deník Völkischer Beobachter. Vidí však pouze turecké tiskoviny… „Zvláštní, Turci se přece konfliktu neúčastnili, navzdory mnoha snahám dostat je na naši stranu.“ Když si však na jednom z neznámých deníků všimne data 30. srpna 2011, jdou na něho mdloby. Majitel kiosku si myslí, že jde o herce z televizního seriálu. Hitler u něj může pár dní zůstat. „Ale nic neukradnete, platí?“ Hitler je šokován. „Vypadám snad jako kriminálník?“ „Vypadáte jako Hitler,“ odpoví mu prodavač. „No vždyť!“ řekne na to Vůdce...
Poté, co se diktátor stane prodavačem tisku, „objeví“ ho jedna televizní společnost. Producenti v něm vidí „obrovský potenciál“. Získá angažmá a program má ohromný úspěch. Vyjevený Hitler tak vstoupí do společnosti, kde se úspěch měří velikostí obecenstva a počtem lajků na Facebooku. Stane se z něj známý komik. „Chlape, vy jste zlatý důl! A to jsme jenom na začátku, věřte mi“, raduje se jeho producent.
Ve stopách Chaplina a Levyho
„Je to tak vtipná kniha, že se od ní neodtrhnete,“ říká nadšeně literární kritik Peter Hetzel v televizním pořadu na stanici Sat 1. Román v bílém přebalu, který zdobí pouze slavná černá patka a název knihy namísto knírku, zaznamenal nečekaný úspěch, a to i navzdory poměrně vysoké ceně (19,33 eur, narážka na rok, kdy se Hitler dostal k moci) a délce (396 stran psaných v ich formě, z nichž značnou část zaplňují osobní úvahy vůdce psané suchopárným a temným stylem Mein Kampfu).
„Vermesův Hitler tu stojí před společností, pro kterou je výsměch jeho osobě už dlouhou dobu znakem toho, že se vyrovnala s vlastní minulostí. Je to ale také společnost, která pochopila, že tento krok musí udělat, aby se své minulosti zbavila, píše deník Süddeutsche Zeitung. Smějeme se, ale smích se nám trochu příčí v hrdle.“
Kniha Er ist wieder da vyšla loni na podzim nákladem 360 000 výtisků a už několik týdnů vede žebříčky nejprodávanějších titulů. K románu existuje i velmi kvalitní zvuková nahrávka v podání Christopha Maria Herbsta. Kniha vyjde ve francouzštině, angličtině a v patnácti dalších jazycích a tisk už nyní spekuluje o budoucím filmovém scénáři. Není to samozřejmě poprvé, co komici a umělci sáhli po tématu ztělesnitele zla. Charlie Chaplin zesměšnil Führera v roce 1940 v Diktátorovi. V roce 2007 přišla do kin úspěšná komedie Mein Führer německého režiséra Daniho Levyho.
„Hitler mohl dosáhnout úspěchu i dnes“
První román novináře Timura Vermese ale v Německu vyvolává i skřípění zubů. Daniela Erka, autora knihy So viel Hitler war selten („Tolik Hitlerů se jen tak nevidí“), v níž kritizuje „banalizaci zla“, znepokojuje rostoucí počet komedií o Třetí říši. „Proč dodnes zkoumáme příčiny hlubokého antisemitismu německé společnosti, když za jediného viníka považujeme šílence? ptá se Erk. Pro Němce je to dobrá příležitost vykoupit se z chyb a odpovědnosti. Jen a jen Hitler je odpovědný za válku a genocidu.“
Právě tyto argumenty podle Timura Vermese jeho román ospravedlňují. Ve své knize popisuje Hitlera vystrašeného, zneklidněného tím, že se ho publikum nebojí, že mu odolává. „Nemáme příliš Hitlera, soudí Vermes. Máme nadbytek stereotypního Hitlera, pořád toho samého Hitlera jako zrůdy. Je to ubezpečující stereotyop. I já jsem dlouho tento pohled na Hitlera akceptoval. Tahle vize ale nestačí. Hitler vzbuzoval skutečnou fascinaci. To, že mu tolik lidí pomáhalo páchat zločiny, bylo proto, že se jim líbil. Lidé si nevolí šílence. Volí si člověka, který je přitahuje nebo kterého obdivují. Prezentovat Hitlera jako zrůdu znamená dělat z jeho voličů hlupáky. A to nás ubezpečuje. Říkáme si, že jsme dnes chytřejší. Nikdy bychom si nezvolili zrůdu nebo šaška. V té době ale byli lidé stejně chytří jako dnes! A to je na tom to bolestné... Často si říkáme, že kdyby přišel nový Hitler, bylo by snadné postavit se mu na odpor. Já jsem se naopak snažil ukázat, že by Hitler mohl dosáhnout úspěchu i dnes. Jen trochu jinak...“
Vermesův román ukazuje, jak by mohl demagog v Německu jednadvacátého století znovu uspět. Prostředky, jak si získat masy, se změnily, jsou modernějí. Ale záměr zůstává tentýž. „Vermes nastavuje německé společnosti zrcadlo, které přes veškerý smích odráží zpět ne moc lichotivý obraz,“ uzavírá literární kritik televizní stanice N-TV. Možná je právě to klíčem k jeho úspěchu.
Pohled z Německa
„Zvláštní fixace na Hitlera“
Süddeutsche Zeitung soudí, že úspěch knihy Er ist wieder da nespočívá v jeho literárních kvalitách - „v ničem si nezadá s Mein Kampf“ - ale v jemných postřezích, s nimiž autor sleduje společnost, v níž platí, že „smát se smíchem, který se příčí v hrdle a je spojen s lehkým mrazením, či dokonce malým pocitem viny“, je „tím nejdelikátnějším, nejkomplexnějším a nejhlubším“ smíchem. Podle listu
obrovská sledovanost [románové televizní hvězdy Hitlera] má očividně stejné příčiny jako úspěch samotné knihy. Německo se na Hitlera zvláštním způsobem upnulo, je v tom až určitá mánie.
Hitler se naprosto pravidelně objevuje na předních stránkách časopisů a v televizi je tak často, že skoro nelze přepnout program, aniž bychom ho viděli zvedat ruku. A v družném kruhu přátel nic nerozesměje víc – sice lehce hystericky, zato na dlouho – než parodování „Föhrrerrra“ s dvěma prsty pod nosem. Hrozí, že v důsledku této fixace na Hitlera, ať už jako na komickou postavu, nebo na ztělesnění zla, vyblednou historická fakta.
