Vyberte si jazyk
Krize uvrhla Evropu do podivného stavu. Pokud bychom měli popsat jedním slovem Unii dnešních dnů, řekli bychom „rozpolcená“. Některé země chtějí za každou cenu zachraňovat své partnery zatížené nadměrným dluhem, jiné to kategoricky odmítají. Někteří chtějí zachovat euro, druzí by si přáli návrat k národní měně. Během jednoho roku se všechno změnilo.
Vysocí polští diplomaté na bruselských postech dělají čest své funkci: když mají večer u piva odpovědět na otázku, zda jejich krajané stále touží po euru, většina z nich si povzdechne: „Jo, jo, euro,“ to je teď v krizi. Co na tom. Na odhodlání Varšavy směnit zloté za evropskou měnu to nic nemění. Kdy ale? To je stále otevřená otázka. Následuje diplomatické mrknutí oka. Napřed je třeba se podívat, zda jsou záchranné plány dostatečné a zda země dokážou splatit své hory dluhů. Pravda, v posledních týdnech jsme byli docela rádi, že členy eurozóny nejsme, ale to je snad pochopitelné, ne?
Francouzsko-německé návrhy se nám už zajídají
Poláci mají vůči euru podobný postoj jako značná část šéfů evropských vlád vůči německým návrhům na to, jak se dostat ven z krize: váhají. Většina členských států balancuje někde uprostřed mezi naprostým odmítnutím záchranných plánů a absolutní podporou, říká vysoký diplomat jedné malé země. Ano, Němci mají v těchto věcech často pravdu. My se ale nechceme držet pořád Němců za šos. Francouzů ostatně také ne. „Francouzsko-německých návrhů už nejsme lačni,“ potvrzuje vysoký diplomat jedné velké země. Váhání představitelů vlád této ambivalenci ještě nahrává. Nicolas Sarkozy chtěl ještě přesvědčit své partnery, že je třeba si do konce roku vypůjčit několik miliard eur. Tyto finance měly způsobit „růstový šok“ a vyvést Evropu z krize. O nějaký čas a dva záchranné balíčky později působí smělý Francouz jen jako Merkelové stín.
K novým váhajícím lze v současnosti zařadit lucemburského premiéra Jean-Claude Junckera, který se mnoha intervencemi snažil přesvědčit své partnery o financování části dluhů společnými půjčkami. Velký úspěch nesklidil. Společné půjčky poté, co je Paříž a Berlín jasně a jednoznačně odmítly, nebyly na pořad dne evropského summitu zařazeny.
Zvolený představitel eura svými prohlášeními kolem jednotné měny zmatky pouze násobí. Nadto popuzuje některé ze svých kolegů, kteří dávají na srozuměnou, odkud se myšlenka společných půjček vlastně bere. Tito lidé tvrdí, že v továrně na koncepty, kterou vlastní Brusel a Evropská komise, pracují angažovaní úředníci a ekonomové, kteří se snaží vést evropské země ke stále užší unii. Mnozí z nich pocházejí ze zakladatelských států EU. Nyní by chtěli definovat společné hospodářské a sociální normy. Obrat k národnímu suverenismu, který lze pozorovat v mnoha zemích, je nicméně v rozporu s jejich projekty. Proto se také evropští komisaři chrání mluvit o nich oficiálně.
Něco tu nehraje
Abychom pochopili, že průtahy politiků k vyřešení krize nijak nepřispívají, stačí sledovat reakci burz a finančních lídrů. Posledně zmiňovaní se zajímají o rozruch v Bruselu jen nepatrně a dál sázejí proti euru. Těsně před zahájením evropského summitu rattingové agentury pohrozily, že sníží známku dalším silně zadluženým zemím [Španělsko a Belgie]. V důsledku toho se představitelé států a vlád snaží vydávat svá zasedání za pouhé pracovní konference. V Berlíně se hovoří o „docela normálním summitu“. Něco tu ale nehraje. Ohlášen byl totiž i šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet. To je na tom to neobvyklé. Trichet se účastnil i květnového zvláštního zasedání svolaného kvůli řecké krizi. O dva dny později přijala Evropská unie stabilizační plán ve výši 750 miliard eur.
Evropská rada
Eurodluhopisy, nebo pouhá revize Lisabonu?
Zasedání Evropské rady 16. a 17. prosince „by mohlo být zasedáním ve znamení nesváru,“ píše deník Libération, který konstatuje, že eurodluhopisy štěpí Evropskou unii na dva tábory. „Na jedné straně tu stojí ti, kdo odmítli návrh na zavedení eurodluhopisů (v čele s Německem a Francií), a na straně druhé Lucembursko, Itálie, Belgie, Španělsko, Portugalsko či Řecko.“
Jak dále vysvětluje deník, Unie by prostřednictvím eurodluhopisů „vydávala svým jménem dluhopisy, jako to dnes dělá americká státní pokladna. To by jí podle propagátorů tohoto řešení umožnilo zastoupit stát, který není schopen financovat svůj rozpočet, na trzích za přijatelnějších úrokových sazeb, jako tomu bylo v případě Řecka a Irska. Evropská dluhová agentura, kterou navrhuje Juncker a italský ministr financí (Giulio Tremonti), by měla možnost vydat eurodluhopisy do výše 40 % HDP Evropské unie (11 970 miliard eur).“
Jak ale připomínají Les Echos, oficiálně má Rada na programu pouze jedno téma: „revizi Lisabonské smlouvy, o niž původně požádalo Německo a která dá popud k vytvoření trvalého mechanismu finanční stability v eurozóně“. List uvádí, že „proti revizi smlouvy již žádný stát nic nenamítá za předpokladu, že tato revize bude minimální. Všichni pochopili, o co šlo: dát německé kancléře Angele Merkelové do rukou právní podklad, který jí umožní obhájit německou účast na podpoře eurozóny před velice pedantským německým ústavním soudem.
