Vyberte si jazyk
Intervence v Libyi provázená odmítavým postojem Německa a spory mezi Itálii a Francií je dalším z nesčetných alarmujících důkazů toho, že „jakmile se jedná o otázku bezpečnosti, nedokážou se Evropané shodnout,“ píše Daily Telegraph. Členské státy opět jednaly spíše na základě své vnitropolitické agendy než ve společném zájmu. Libyjská krize ale poukázala na další oblast, v níž Evropa vykazuje nebezpečný nedostatek koordinace, a tou je energetická politika.
Intervence v Libyi byla zdůvodněna humanitární potřebou chránit civilní obyvatelstvo před masakry, kterými hrozil plukovník Kaddáfí. Věrohodnost tohoto argumentu ale nalomil netečný postoj Evropy vůči arabským zemím, kde dochází ke krvavým represím lidových povstání, jako je tomu v Jemenu či Bahrajnu, kde vyslanec EU dokonce zdůvodnil skutečnost, že policie střílí do demonstrantů ostrými náboji, tím, že „v situacích tohoto typu k nehodám dochází“.
Důvod tohoto dvojího metru je jednoduchý: Souběh libyjské krize a jaderné havárie ve Fukušimě – na niž Německo reagovalo bez předchozí konzultace s evropskými partnery, čímž je dostalo do velice nepříjemné situace – již zapříčinil prudký nárůst cen ropy. Slabá těžební kapacita Saúdské Arábie představující v současnosti poslední záchranu proti ropnému šoku je tím jediným, co nám ještě zbývá. Stabilita represivního režimu v Rijádu a jeho satelitů tak musí zůstat zachována, byť by to znamenalo ztrátu tváře.
Má-li někdo z této dvojí krize prospěch, pak je to Rusko, podotýkají Financial Times. Jeho příjmy z ropy stouply a země nabídla Japonsku a Evropě vyšší dodávky plynu, které by vykompenzovaly uzavírku jaderných elektráren. A zatímco se evropský plynovod Nabucco potýká s problémy, jeho ruský konkurent South Stream dobývá další území. V případě věčných tahanic o východní Evropu platí, že co posílí Moskvu, oslabí Brusel.
EU utratila astronomické částky za zřízení Evropské služby pro vnější činnost a financování východních a jižních partnerů, ale její energetická závislost jí brání vést proaktivní a koherentní zahraniční politiku. Máme-li se dostat ven ze slepé uličky, potřebujeme globální vizi. Tu však mají v Bruselu bohužel pouze ropní lobbisté, jejichž jediným zájmem je zachování současného stavu.
