Vyberte si jazyk
Změnu poměrů vytušil Andreas Liontos poměrně rychle. Nejprve několik opožděných příchozích plateb, pochybná vysvětlení a nakonec nedostal zaplaceno vůbec. Jeho pojišťovací společnost, kterou založil v roce 1990 v Lárise, zemědělském městě v Thesálii ve středním Řecku, se tak nevyhnutelně ocitla v červených číslech. Řekové sužovaní úspornými opatřeními neměli na sjednávání nového životního pojištění nebo pojištění vozidla – které většinou už ani nevlastnili – ani pomyšlení. Andrease to přišlo draho: na 5 milionů eur.
Ambiciózní a málomluvný pětačtyřicátník ale neklesl na mysli. Pochopil, že jeho budoucnost leží za hranicemi a že se musí spolehnout jen sám na sebe. „Všechno, co jsem kdy dělal, jsem dělal sám, bez pomoci, bez dotací, bez podpory státu,“ říká pyšně.
Koncem roku 2011 se tento tmavovlasý, mírně zavalitý statný chlapík rozhodl založit Olympus Olive Oil, společnost na vývoz toho jak se říká nejlepšího, co Řecko má: olivového oleje. „Nejlepší na světě,“ ujišťuje Andreas. Otec pěti dětí uzavřel kontrakt s čínským supermarketem, který má od něj v průběhu pěti let odkoupit 1 800 tun oleje, a nepochybuje, že udělal dobře. Jeho země tone už pátým rokem v recesi, národní bohatství ztratilo od roku 2008 zhruba pětinu hodnoty, ale on a jeho společnost jsou imunní. Dokonce nemá strach ani z tolik obávaného odchodu Řecka z eurozóny, respektive Evropské unie.
„Nechci, aby k tomu došlo, rád bych, aby moje země v Evropě zůstala, byznysmen ve mně ale ví, že by nám to všechno mohlo vynést velké zisky,“ přiznává. Olej by se na Krétě a Peloponéském poloostrově nakupoval za devalvované drachmy a prodával za vyhledávané zahraniční devizy. „Obchodníci by měli dělat to, co já. Bylo by to k užitku nám i celé zemi.“
Devalvace by situaci zhoršila
Zajdeme-li ale trochu více do hloubky, zjistíme, že by návrat k drachmě nebyl pro jeho společnost až tak výhodný, jak tvrdí. „V krátkodobém horizontu bychom na tom vydělali, ale z dlouhodobějšího hlediska by rostoucí náklady dosažené zisky vyvážily,“ kalkuluje finanční ředitel Olympusu Vasileios Pitsilkas. Stroje na výrobu oleje pocházejí z Itálie. Za několik let je bude třeba vyměnit. Dovážená energie s vysokou daňovou přirážkou je čím dál dražší. Firma chce používat sluneční panely, ale získat na ně půjčku je v tuto chvíli nemožné. „V současnosti banky odmítají 90 % žádostí o úvěr,“ stěžuje si Pitsilkas.
Další názorná ilustrace toho, že ani masová devalvace řecké měny by všechny tyto potíže nevyřešila. A že otázka nákladů práce není jedinou stinnou oblastí řecké ekonomiky. Poslechneme-li si jak drobné, tak velké podnikatele, zjistíme, že problémy země jsou hlubší a možná znepokojivější. „Už tu nic nevyrábíme. Všechno se dováží,“ shrnuje situaci politolog Panos Mavridis. Navzdory i tak spektakulárnímu skoku vpřed, jakého jsme byli svědky v roce 2011, nepokrývá řecký vývoz víc než polovinu hodnoty dovozu.
Nejen průmysl je na tom bídně, upřesňuje ekonom Michail Vassiliadis z Nadace pro hospodářský a průmyslový výzkum (IOBE). Obráběcí stroje pocházejí odjinud, inovacím se nevěnuje pozornost, zanedbává se zemědělství, konkrétně proto, že evropská zemědělská politika zemědělce ponoukala k tomu, aby svou půdu nechali ležet ladem. „Je to velice jednoduché: dokud nepřišla krize, bylo ideální pracovat ve veřejném sektoru: celoživotní jistota zaměstnání, slušný plat a žádné zodpovídání se šéfovi,“ shrnuje finanční ředitel Olympus Olive Oil.
Mýtus ráje státní správy pochází z počátku osmdesátých let, kdy socialista Andreas Papandreu zavedl klientelistický systém, který po něm převzali jeho nástupci jak levicoví, tak pravicoví. Svým přístupem přispěli k tomu, že řecký průmysl spadl „jako zralá švestka“, zatímco chapadlovitý stát prospíval, domnívá se Nicolas Vernicos, prezident řecké, mezinárodní obchodní komory.
Podnikatelé procházejí byrokratickým peklem
Podle podnikatelů se tento způsob organizace projevuje byrokratickým peklem. Začít podnikat znamená vyplnit desítky formulářů všude možně, přičemž úřady mezi sebou ani v nejmenším nekomunikují. V každé fázi procesu tak může celá záležitost zůstat někde viset.
Ve snaze uniknout tomuto labyrintu mnozí neváhají zaplatit za dobrého advokáta. Christopher Kaparounakis si z poradenství podnikatelům v nesnázích udělal svou specializaci. Od vypuknutí krize se ale věci změnily. Za účelem zjednodušení administrativy byl zaveden nový zákon pojmenovaný „One Stop Shop“, něco na způsob jediné přepážky.
Schválení zákona ale ještě v Řecku neznamená, že bude také aplikován, stěžuje si advokát. Na žebříčku Evropské centrální banky s názvem „Doing Business“ zaujímá letos země stále ještě 135. místo ze 183, připomíná. Sdružení řeckých podnikatelů identifikovalo nejméně 250 překážek, které jsou místním podnikatelům na obtíž. Podle ekonomů z IOBE by hrubý domácí produkt země mohl jejich odstraněním stoupnout o 17 %, z čehož o 10 % za pět let.
Byrokracie ale není klíčem ke všemu. Podnikatelé si rovněž stěžují na všemohoucnost odborů, z nichž se v průběhu let staly skutečné „převodové pásy politických stran“, domnívá se Thrasy Petropoulos, šéfredaktor v Řecku vydávaného anglofonního týdeníku Athens News.
Jejich legitimní boj za práva pracujících narostl do takových rozměrů, že každý sociální konflikt vyústil v nové legislativní ustanovení přiřazené k pracovnímu právu. Do té míry, že se z něj stal tisícilistý svazek, jehož jednotlivé texty si navzájem občas odporují, pokračuje Petropoulos.
Mnozí podnikatelé rozhořčeně opustili zemi. Ti, kdo své podniky neuzavřeli, se rozhodli pokračovat v činnosti v Bulharsku nebo jinde.“
Návrat k zemědělství
„Trojka“ mezinárodních věřitelů složená ze zástupců Evropské centrální banky, Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu doslova prorazila zeď, když řeckou vládu donutila zavést zákon zpružňující trh práce: mimo jiné tak bylo liberalizováno 136 chráněných profesí. Bude alespoň tato politika efektivní?
Mnoho Řeků lituje, že se trojka a vláda pustily jen do toho „nejjednoduššího“: snižování platů a zvyšování daní. To se jim samozřejmě nelíbí. Boj proti daňovým únikům by si asi získal větší popularitu – a byl by spravedlivější.
Papírování a neschopnost státu ale nejsou jediným důvodem, proč řeckému průmyslu schází konkurenceschopnost, zdůrazňuje ekonom Michail Vassiliadis. Sami podnikatelé nesou svůj díl odpovědnosti na tom, co se dnes jeví jako obrovské plýtvání. „Ředitelé firem neinvestovali do výzkumu a vývoje. Raději nakupovali už prověřená inovativní řešení z jiných evropských zemí, aby si přišli na rychlý zisk.“
Chyběla jim odvaha? Toužili po snadno vydělaných penězích? Možná. Ať je tomu jak chce, tímto přístupem se stal z Řecka nohsled bez iniciativy. „Lidé se vracejí k zemědělství. To k rozvoji nevede. Pokud budeme takhle pokračovat, vrátíme se o třicet let zpět,“ varuje Vassiliadis. Tedy do doby, kdy Řecko, chudá země, která se právě zbavila diktatury plukovníků (1967-1974), snila o tom, že se stane součástí Evropské unie, kterou dnes už zdá se nemiluje.
