Vyberte si jazyk
Britský a francouzský ministr zahraničí William Hague a Alain Juppé společně vyslovili souhlas s možností, že by Kaddáfí se svou rodinou mohl v Libyi zůstat. Toto prohlášení přitom přišlo po několika měsících, během nichž oba trvali na tom, že bude muset naopak odejít. Včera [27. července] Hague opět podpořil Francii oznámením, že Británie uzná libyjskou opozici a vyhostí z Londýna diplomaty zastupující Kaddáfího starý režim.
Jedná se o politiku prázdných gest toho nejhoršího kalibru. Jejím cílem je ukázat, že ačkoliv Velká Británie nyní uznává, že se Kaddáfího nejspíš nezbaví, stále podporuje změnu režimu. Ve skutečnosti jde jednoduše o uznání stávající skutečnosti. Podporujeme opozici v přesvědčení, že to změní poměr sil a opozičním silám umožní válku vyhrát. Není tomu tak. Místo toho se ustálila patová situace, která může trvat celé léto. Prohlásit, že Kaddáfí může zůstat, pokud se vzdá moci, je jen mluvení do větru. Celé je to o tom, že libyjský vůdce se moci nevzdá, dokud si bude myslet, že má vojenské kapacity, kterými se udrží alespoň v části Libye. A vypadá to, že je skutečně má.
Z dlouhodobého hlediska by mohl být vytlačen jednoduše prostřednictvím hospodářského tlaku a ztráty příjmů z ropy. Ale z krátkodobého hlediska je pro Západ nejlepší politikou přestat vykřikovat do světa, co může nebo nemůže udělat, a přimět libyjskou opozici k vyhlášení příměří a zahájení rozhovorů mezi oběma stranami, ať už pod záštitou OSN, či Africké unie.
Problém západních politiků – a všech politiků vůbec – je „vlastnictví“. Dejte jim potenciálně pozitivní vývoj, jako třeba Arabské jaro, a budou si v něm nárokovat účast. Dejte jim událost, která se nevyvíjí dobře, jako Jemen či Bahrajn, a budou se od toho distancovat, jak to jen půjde. Ale Arabské jaro není nic, co by se dalo tímto způsobem „přivlastnit“. Bylo by úžasné, pokud by se toto velké sociální hnutí, jakým povstání na Blízkém východě je, odehrávalo pokojnou cestou v idylické a transparentní atmosféře. Ale je to koneckonců o moci a ta je determinována širokou škálou faktorů.
Západní intervence nemůže fungovat, pokud se do země neprovede invaze, celá se nezabere a nevyvstanou všechny ty problémy, jejichž svědky jsme byli v Iráku a Afghánistánu. Nejlepší západní politikou je diskrétní sledování vývoje. To ovšem neznamená, že bychom měli sedět a nečinně přihlížet. Těmi nejlepšími zbraněmi a stimuly, které máme k dispozici, jsou ekonomické nástroje. Uznání Národní přechodné rady jakožto skutečné libyjské vlády samo o sobě moc nezmůže. Na svém politickém osudu budou muset koneckonců stejně zapracovat Libyjci. Ale můžeme jim alespoň nabídnout budoucnost, v níž by jim ekonomická asistence, otevřené trhy a svoboda pohybu nabídly lepší život než ten, který měli během let autokratické vlády a korupce. Otevřené hranice a imigrace jsou samozřejmě poslední věcí, kterou jsou evropští politici schopni akceptovat. V těchto časech úsporných opatření toho nejsou ochotni nabídnout moc ani ohledně přístupu na trh či přímé hospodářské podpory.
Zastavme se na chvilku a zapřemýšlejme. Arabské jaro by mohlo být tím nejlepším, co Evropu potkalo za celou generaci. Nejenže otevírá příležitost nové politiky pro celé Středomoří, ale také hospodářskou renesanci jižní Evropy i severní Afriky. Je načase, aby se k budoucnosti plukovníka Kaddáfího přistupovalo s velkorysostí a bez malicherností, jakkoliv nám tento muž může být nesympatický.
Bulharsko
Puč na libyjské ambasádě
Libyjský konzul v Bulharsku Ibrahim Al-Furis za podpory skupiny krajanů přepadl velvyslanectví svého státu v Sofii. Prohlásil se za představitele Národní přechodné rady (NPR) a vyhnal personál. Téhož dne byl Al-Furis bulharskou vládou prohlášen za nežádoucí osobu a dostal 24 hodin na opuštění země, aniž by byl tento akt s pokusem o puč explicitně spojen. NPR sídlící v Benghází vzkázala, že Al-Furise za svého diplomatického zástupce neuznává. Bulharsko se rozhodlo přerušit své diplomatické vztahy s libyjskou ambasádou, dokud se záležitost nevyjasní. Ibrahim Al-Furis odmítá zemi opustit a „zůstává v budově – je diplomatem, který nikoho nezastupuje, na velvyslanectví bez diplomatických vztahů a s policisty před branami,“ píše list Dnevnik.
