Vyberte si jazyk
Pochvalné výkřiky provázející dohodu uzavřenou v Bruselu [27. října] ve 4 hodiny ráno brzy přenechají místo otázkám. Jmenovitě na téma Evropský nástroj finanční stability (EFSF). Zdá se, že byl postaven na myšlence částečné garance dluhopisů nejvíce zadlužených států, o jejíž efektivitě lze pochybovat. Jeho palebná síla se má rovnat 1 bilionu eur, což je částka při spodní hranici zvažovaného finančního rozpětí.
Druhá myšlenka týkající se tvorby druhého fondu ve formě „účelově založené společnosti“, který by byl otevřen kapitálu Číny a rozvíjejících se ekonomik, sklidila velkou, a nikoliv bezdůvodnou kritiku. Opravdu je třeba vydat se přímo do rukou Číny? Neznamená to nutnost přestat brojit proti kurzu jüanu a obecně vzato proti jednotlivým čínským politikám?
Vraťme se ale k podstatě věci. K tomu, co chybí. K růstu. Je třeba podívat se na dva kořeny všech potíží: absenci společné makroekonomické politiky a rozdíly mezi členskými státy.
Disciplína hraničí s kuratelou
Prvnímu tématu věnuje bruselská dohoda široký prostor, nicméně se jím zabývá pouze z hlediska kontroly. Vrcholní představitelé států a vlád přijali dva typy rozhodnutí. Předně se rozhodli posílit existenci vlády eurozóny s rizikem (za nějž přijali odpovědnost), že se tím vytváří propast mezi státy Unie nacházejícími se uvnitř a mimo eurozónu, a s rizikem (které neberou na vědomí), že tím budují jen další složitý mechanismus.
Za tímto účelem vznikl „eurosummit“, jemuž předsedají šéfové států a vlád, a nikoliv už ministři financí. Dostali jsme se o úroveň výš. Dále vznikl stálý sekretariát (s nejasným názvem Eurogroup Working Group), jehož spolupráce s Komisí není zcela jasná: Jazýček vah kolísá mezi mezivládní a federální metodou.
A pak je tu druhý, ještě větší závazek, kterým je posílení dohledu nad rozpočty členských států. Na začátku tohoto roku byl zaveden koordinační mechanismus s názvem (jen o něco méně mlhavým, který nicméně zůstává součástí žargonu) „evropský semestr“. Rozpočtový zákon každého státu tak podléhá víceletému rozpočtovému rámci, o němž se v Bruselu předem debatuje. Evropa tak kontroluje národní rozpočty ještě před jejich schválením.
Dohoda ze čtvrtečního rána jde ještě dál. Nařizuje zavést do konce roku 2012 „zlaté pravidlo“ na ústavní úrovni (mimochodem poznamenejme, že francouzští socialisté byli přitlačeni ke zdi). Podle dohody musejí být rozpočty založeny na „nezávislých“ perspektivách růstu, což je první velice důležitý krok k nezávislému rozpočtovému výboru anglosaského typu. Dohoda upřesňuje, že veškerá rozpočtová iniciativa s potenciálním dopadem na jiné státy musí být podrobena konzultaci v Komisi.
Pro země, které se odklonily od Maastrichtské smlouvy a byly umístěny „pod dohled“, hraničí disciplína s umístěním pod kuratelu: Komise je vyzvána, aby řídila („monitorovala“) plnění rozpočtu.
Propast mezi přebytkovou a deficitní Evropou
Dohled ale neznamená spolupráci. Německo vítězí a prosazuje nutnou disciplínu. Na tom není nic špatného. Francie, jež sní o ekonomické vládě, nedosáhla vůbec ničeho. Ničeho ohledně ekonomické politiky eurozóny. Ničeho, co se týče rizika pro růst spojeného s diktátem úsporných opatření všem ve stejnou chvíli. Ničeho ohledně potřeby přebytkových zemí (jasně řečeno Německa) udržet si náhradou silnou domácí poptávku.
A stejně tak je to i s druhým kořenem všech potíží: divergencí. Pro euro je velkým zklamáním, že ekonomiky namísto toho, aby se pod vlivem eura navzájem přibližovaly, učinily pravý opak: Rozdíly v produktivitě, nákladech na pracovní sílu a v zahraničním obchodě vzrostly.
Propast mezi Evropou přebytkovou, kterou lze schematicky situovat na sever (Německo, Nizozemí, Dánsko, Česká republika, Maďarsko), a deficitním jihem (Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, ale také Francie) se prohloubila. Hlavní problém spočívá v tom, že tyto země vyrábějí a prodávají stále méně průmyslového zboží a služeb. Čím dál více žijí nad poměry.
Jaké zaměstnání má budoucnost v Řecku za deset let? To je zásadní otázka, kterou krize nastoluje a která se vztahuje vůbec na všechny jihoevropské země.
Měnová unie nestačila, právě naopak. V tom se Německo mýlí. Finanční transfery proběhly, budou zapotřebí další, ale stále to nestačí. Co jiného dělat? Jakou formu mobility, konkurenceschopnosti, specializace navrhnout?
Bruselská dohoda se omezila na požadavek, aby Herman van Rompuy předložil návrhy do konce roku. Pochybnosti o tom, že Evropa přistoupí na to nejdůležitější, nadále přetrvávají.
Názor
Netransparentní vedení
Kdo řídí Evropu?, ptá se španělský politologFernando Vallespín na stránkách listu El País. Nejsou to
„ani občané ani politici, ani velké země ani země malé, ani nejbohatší ani nejchudší. A přitom si všichni uvědomují, že je pojí stejný osud. (…) Je tu tolik vzájemné závislosti, že se Unie dokázala za pár let proměnit v unii nucené spolupráce. Především ale přispěla k názoru, že spíš než aby moc každého ze států díky společné akci posílila, politicky je oslabila. (…) Jedině Německo zdá se zvedlo hlavu.
Krize tedy proměnila „scénář“, konstatuje Vallespín. Vždycky jsme měli za to, že moc, kterou státy postupují, připadne centrálním institucím Unie, a nikoliv ekonomicky nejsilnějším státům. (…) Dobrou zprávou je, že konečně víme, kdo je u kormidla. Špatnou to, že nevíme zhola nic o způsobu tohoto řízení (…) Nová moc se skrývá za nanejvýš neproniknutelným technokratickým obskurantismem. (…) A my občané ničemu nerozumíme, když nám jsou zásadní politická rozhodnutí předávána výhradně ve vědecko-technických termínech (…) Máme pocit, že tu jsme jaksi navíc, a není proto logické, když se po nás potom požaduje, abychom vyjádřili svůj názor na to, kdo má stát ve vedení.“
