Kyjev, 24. srpna 2010. Během oslav výročí 19. let ukrajinské nezávislosti.

Žijeme v policejním státě!

Ukrajina překonává čas: od posledních prezidentských voleb uplynulo sotva šest měsíců a z demokratického hnutí, které se zrodilo v roce 2004, už nezbývá takřka nic. Spisovatel Jurij Andruchovič píše o „vnitřní okupaci“ své země a apeluje na Evropu.

Zveřejněno dne 24 srpna 2010 v 16:42
Kyjev, 24. srpna 2010. Během oslav výročí 19. let ukrajinské nezávislosti.

Dnešní Ukrajina je školním příkladem na následující téma: „Křehkost demokracie aneb jak nás opět tlačí do diktatury.“ Člověk, který v sobě nosil „potupu z roku 2004 [kdy jej v prezidentských volbách porazil Viktor Juščenko] si vychutnává svou pomstu. Viktor Janukovič je prvním „menšinovým“ prezidentem v našich dějinách – ve druhém kole prezidentských voleb [z letošního února] získal necelých 49 % hlasů. Zdálo se tedy, že bude mít ještě menší šanci se prosadit než jeho předchůdce. Avšak v těchto domněnkách jsme byli zcela sami, my naivkové, kteří jsme si mysleli, že ústava země je nedotknutelná.

V polovině března nový prezident získal moc s podivuhodnou lehkostí. V současné době má k dispozici servilní parlamentní většinu připravenou řídit se jeho příkazy a ignorovat opozici. Nejčerstvějším příkladem toho je noční hlasování o zákonu o principech zahraniční politiky. Ze 420 dodatků, které opozice předložila, se v potaz nevzal ani jeden.

Vláda je ve vleku Mykoly Azarova, nepřítele malých a středních podniků, který je prezidentovi bezvýhradně loajální. Jeho oblíbená aktivita: donutit své protivníky, aby padli na kolena. A tak jím navržený zákon o daních počítá s tím, že zvláštní jednotky finanční stráže budou moci u lidí provádět domovní prohlídky. Cíl je jasný. Střední třída bude donucena k poslušnosti a oponenti za pomoci administrativních prostředků vykrvácí, aby se mohli obohatit spojenci režimu. Nemohu si vzpomenout, že by nějaký soud kdy učinil rozhodnutí ve prospěch opozice. Není přece možné, aby se neustále ve všem mýlila! Parlament stěží schválil zákon o shromažďování, který právo zakazovat protestní akce přiznává soudcům. Při této příležitosti však policie dokázala, že je schopna zasahovat i bez soudního příkazu.

Kdysi jsme měli ne až tak špatný stát, který byl synonymem naděje a klepal na dveře Evropy. Co z něj dnes zůstává? Stále častěji slýcháváme o „preventivních rozmluvách“ s novináři a představiteli veřejného života, pokusech o rekrutování, které vedou k vytváření „seznamů loajality“, zatímco se vytváří složky o zvlášť aktivních občanech. Ze země se opět stává policejní stát. Pojem „opět,“ se stal klíčovým slovem. Vrátili jsme se totiž do minulosti. Do 70. let?

Newsletter v češtině

Komunální volby, které se uskuteční letos na podzim nemohou skončit jinak, než jasným vítězstvím Janukovičovy „Strany regionů“ (strana oznámila volební cíl 70 % hlasů). Smyslem „reforem“ je vytvořit něco na způsob „druhého Ruska“ – jeho slabší a zaostalejší verzi. A ideálním společenským pořádkem, jak k němu dospět je jistá podoba neostalinismu feudálně-oligarchistického typu. Není náhodou, že jsme svědky toho, jak se u nás opět vztyčují Stalinovy pomníky. Přesto však přetrvává jedna záhada: proč potřebuje Janukovyčův režim Evropu? K čemu se hodí tyto přetvářky o integraci a nezměněná euro-rétorika? Možná, že je to jen otázkou bankovních kont? Anebo skvělých prázdnin na Sardínii? Ještě nikdy nebyla naše státní moc tak vzdálená evropským hodnotám. Někdy bychom si skoro přáli návrat Leonida Kučmy [prezidenta, který byl v roce 2005 donucen podat demisi]. Apeluji tímto na společenství evropských států: „Sledujte s větší ostražitostí, co dělá ukrajinská vláda! Jen Bůh ví proč, ale stále jí záleží na tom, co si myslíte. Nenechte se obalamutit jejími povídačkami ‘na objednávku’!“

Před pěti lety jsem si vůbec nedovedl představit, že by naše vize mohla v roce 2010 utrpět tak drtivou porážku. Ztracena není bitva, nýbrž celá válka. A jejím důsledkem je okupace. Na Ukrajině pro to už máme jeden výraz – „vnitřní okupace“ prostřednictvím prezidentských voleb a parlamentních machinací. Avšak z historického pohledu je zcela jednoduše nemožné, aby tak anachronický systém vzešlý z dědictví stalinismu nám naši vizi mohl vzít. Právě na tomto přesvědčení, které je zdrojem kontroverzí, zakládám veškerou svou naději. Nebo spíše to, co z ní zbývá.

Politika

Bude z Ukrajiny „Rusko 2“?

„Je Ukrajina ještě demokracií?“ ptá se řádcíchportálu EUobserveršéf nadace People First Foundation Viktor Tkačuk. „V rukách prezidenta a jeho blízkých se v současné době soustředí absolutní moc zdvojnásobená potenciálně neomezenými finančními prostředky. Ukrajina se stala klasickou oligarchií, kde se opozice omezuje jen na rétoriku.“ „Ideály Oranžové revoluce byly zrazeny,“ píše evropský informační server, který si všímá „jak nová exekutiva oslabila protiváhy, se kterými ústava počítá pro fungující demokracii a jak poslanci otevřeně prodávají své hlasy tomu, kdo nabídne víc. Poslední zdání politiky založené na demokratických volbách a na politických stranách mizí a nahrazuje je to, co jednoho dne bude stát řízený jedinou stranou podřízenou nikoliv lidu, ale samozvané elitě, která myslí jen na peníze. Ukrajina zkrátka přijímá čistě a jednoduše ruský model.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma