Zorganizujme v roce 2014 skutečně evropské volby

Ano, evropský veřejný prostor existuje, ale do skutečné politické unie máme ještě daleko. Proč neudělat z tohoto ambiciózního projektu hlavní téma voleb v roce 2014 a nezmobilizovat voliče k účasti na velkém evropském díle?, ptá se profesor italského ústavního práva Andrea Manzella.

Zveřejněno dne 17 srpna 2012 v 10:22

Na konci druhé světové války zasvitla na konci evropského tunelu naděje na mír. Dnes se zdá, že je touto nadějí něco bližšího, co se ale jeví den ze dne stále prchavěji a abstraktněji: evropská politická unie. Volají po ní politici, ekonomové i právníci, množí se výzvy intelektuálů. Chybí ale konkrétní kroky. Tabu, která nás donutila vymazat z evropských smluv výrazy jako ústava, federace, nebo dokonce zákon, zde stále převládají.

Scénář se proměnil, to všichni víme. Vznikl „evropský veřejný prostor“. Nikoliv však prostor soudržnosti a společného veřejného mínění, jaký si přáli federalisté, strážci velké tradice, ale prostor negativně charakterizovaný povinnostmi a daněmi, které akceptujeme plnit či platit za „ty druhé“, tj. ty nejchudší nebo ty nejbohatší, podle toho, zda jsme na severu nebo na jihu. Není divu, že v tomto prostoru roste politická prosperita těch, kdo brojí proti Evropě a jejím institucím a kdo ji obviňují nikoliv z toho, že je neefektivním štítem proti krizi, ale že tuto krizi dokonce sama způsobila.

Oběti a rozpočtové škrty, pomineme-li jejich nutnost, otevřely prostor politickým hnutím, která popírají nejen „tuto“ Unii, ale rovněž její ústavní odkaz. Dokladem toho je nedávné převzetí moci vládami v Maďarsku a Rumunsku. Nátlak populistických hnutí s negativním postojem k evropskému systému lze ale zaznamenat všude, od Německa po Itálii.

Pravdu mají parlamenty

Demokratický deficit: takové je riziko hrozící celé Unii, jež by měli předvídat němečtí soudci, kteří na sebe vzali (s nám známými závažnými důsledky) odpovědnost za odklad rozhodnutí o uvedení v platnost posledních pravidel solidarity, již schválených Bundestagem, na letošní září.

Newsletter v češtině

Tentokrát totiž stojí pravda na straně parlamentů, které chápou, že musejí současný „výjimečný stav“ legitimizovat. Nejen kvůli nátlaku trhů, ale protože v posledních rozhodnutích EU vidí probíhající změnu, nový započatý proces. Proces, který se již nezaměřuje výhradně na pravidla a jejich dodržování, ale na sílu vycházející ze vztahů mezi jejími institucemi.

Přirozeně se jedná o proces plný překážek, přešlapů a překonávání odporu. Přesto tu lze zaznamenat pokrok ještě před nedávnem nemyslitelný. Tak například vzájemný dohled nad rozpočtovými pravomocemi (těmi samými, na niž byly založeny parlamenty) v podobě „evropského semestru“, jenž představuje první krok k rozpočtové Unii. Stejně tak je známkou unijního parlamentarismu meziparlamentní spolupráce překračující opozici mezi Evropským parlamentem a parlamenty vnitrostátními s cílem založit jejich společný postup na „konferencích“ rozčleněných podle témat. Uveďme ještě zrušení kritéria jednomyslného schvalování vstupu v platnost nových společných pravidel. Nyní nabývají účinnosti okamžikem, kdy je ratifikuje většina států.

Euronacionalismus

To vše má ale smysl pouze za předpokladu, že to bude v roce 2014 přesvědčivě vyloženo voličům a že tito budou mít pocit, že hlasují pro odlišnou Evropu. Evropu schopnou čelit krizi nikoliv jen na základě pravidel, ale především jednotných institucionálních mechanismů. Toto se nazývá euronacionalismus.

V tíživém kontextu není čas – a možná ani místo – na složité ústavní procesy zahrnující úpravu smluv s ostatně těžko předvídatelnými dopady. Zbývá ale dost času na to, abychom přijali rozhodnutí v několika zásadních bodech.

Státy by mohly, aniž by měnily smlouvy, přijmout „jednotnou volební proceduru“, která by velkým evropským stranám umožňovala měnit kandidáty mezi zeměmi a prezentovat společná čela kandidátek. Smyslu by tak nabyl politický prostor vybudovaný nikoliv na obavách, ale na nadějích překračujících národní úroveň.

Státy by se rovněž mohly na základě společného předvolebního prohlášení rozhodnout jmenovat na post předsedy Evropské rady předsedu Komise voleného parlamentní většinou. Toto jednotné předsednictví by bylo rovněž uskutečnitelné bez nutnosti měnit smlouvy.

Stoleté výročí evropské tragédie

Státy by mohly měnit (neústavní) pravidla, v jejichž důsledku se dnes tříští, zneviditelňují – a často rozhazují – prostředky z evropských fondů meziregionální soudržnosti. Mohly by nad těmito fondy převzít kontrolu a vytvořit z nich nástroj společné hospodářské politiky.

Nakonec by pak parlamenty (evropský a vnitrostátní) mohly jednohlasně prohlásit, že se shodují na perspektivě budoucí spolupráce formou euronárodních „konferencí“ a „dohod“ o závažných unijních otázkách. Daly by tak voličům na srozuměnou, že doporučení, kontroly a šetření každé volené sněmovny mají smysl jen tehdy, berou-li zřetel na provázanost problémů. A že je tudíž meziparlamentní spolupráce, již zanesená ve smlouvách, jedinou formou parlamentarismu, která drží krok s naší dobou.

Tato tak často požadovaná „politická Unie“, založená na vzájemných institucionálních vazbách, by mohla spatřit světlo světa v roce 2014 – u příležitosti stého výročí prvotní evropské tragédie. Občanům by zaručovala, že jejich hlas pro Evropu bude mít váhu skutečné politické volby. Masová volební neúčast by totiž byla ze všech krizí tou nejhorší.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma