Hanna Perekhoda: "Boj za svobodu na Ukrajině je úzce spjat s celosvětovým bojem proti fašistickým silám

This text has been auto-translated from English.

Hanna Perekhoda je historička a vědecká pracovnice na Univerzitě v Lausanne - Ústavu politických studií aCentru pro mezinárodní dějiny a politická studia globalizace, specializuje se na nacionalismus v kontextu Ruského impéria a Sovětského svazu. Její doktorandský výzkum se zabývá politickými strategiemi bolševiků na Ukrajině mezi lety 1917 a 1920. Perekhoda také studuje historický vývoj ruských politických představ se zvláštním zaměřením na roli Ukrajiny v ruské státní ideologii. Perekhoda je také aktivistouSociálního hnutí ("Sociální hnutí"), levicové ukrajinské politické organizace založené aktivisty a odboráři po Euromajdanu.

Voxeurop: Už jsou to tři roky, coRusko zahájilo celkovou invazi na Ukrajinu. Jak se díváte na dnešní situaci?

Hanna Perekhoda: S návratem Donalda Trumpa by už mělo být jasné, že beztrestnost Ruska přímo podporuje vzestup fašistických sil v našich zemích - a naopak. Tyto síly aktivně pracují na likvidaci všech mezinárodních struktur, které omezují jejich ambice. Boj za svobodu na Ukrajině je proto úzce spjat s celosvětovým bojem proti těmto destruktivním tendencím. Je však třeba jasně říci: vyhlídky na osvobození se každou minutou zmenšují.

Vzestup sil kombinujících autoritářství a libertariánství ve Spojených státech a v Evropě je třeba brát velmi vážně. Kapitalistický rozum se svým kultem neomezeného růstu a zisku staví zisk nad vše ostatní: od života jednotlivce až po naši kolektivní bezpečnost. Pokud se v takovém světě nepodaří tuto dynamiku zlomit, Ukrajina nebude mít žádnou budoucnost. Ale řekněme si to jasně: v takovém světě nebude mít budoucnost nikdo.

Část debaty na Západě, zejména, ale ne výhradně na levici, se soustředila na pacifismus na jedné straně a na nebezpečí, které představují krajně pravicové - nebo dokonce neonacistické - síly na Ukrajině na straně druhé. Jaký je váš názor na tuto otázku?

Představte si, že se díváte z okna a vidíte, jak je někdo napaden, zbit a znásilněn útočníkem. Tato osoba vás vidí a prosí vás o pomoc. Máte potřebné nástroje, abyste mu umožnili se bránit, ale rozhodnete se neudělat nic a necháte ho zemřít. Pokud jde o jednotlivou osobu, nezasáhnout se zjevně rovná podpoře zločinu a zhoršení jeho následků. Pokud by se svědek snažil ospravedlnit svou nečinnost tvrzením o svém pacifismu a odporu ke všem formám násilí, byl by tento argument považován za nevhodný nebo dokonce absurdní.

I když se vyhnou trestní odpovědnosti, je takový postoj obecně považován za hluboce nemorální. Ptám se tedy sám sebe: proč se stejný postoj najednou stává přijatelným, když se situace přesune z úrovně napadeného jednotlivce na úroveň napadené společnosti? Jako zázrakem se odmítnutí pomoci mění v pacifismus a má podobu legitimního morálního postoje.

Skutečnost je taková, že nedostatek podpory obětem podporuje agresory. To je zřejmé na úrovni osobních vztahů, v rodinách, na pracovišti nebo v jakékoli společenské instituci. Platí to však i v mezinárodní politice. Pokud opustíte oběti vojenské agrese, dáváte tím signál všem psychopatům v mocenských pozicích, že nyní mohou své problémy s legitimitou řešit válkami.

Beztrestnost přiznaná těm, kteří na mezinárodní scéně obhajují právo silnějšího, nevyhnutelně podněcuje vzestup sil, které stejné principy hájí doma. Síly jako Alternative für Deutschland (AfD) vNěmecku, Rassemblement National vFrancii, Donald Trump vUSA aVladimír Putin v Rusku sdílejí stejný kult hrubé síly - jinými slovy fašismus. V konečném důsledku má jakákoli agrese, jakkoli vzdálená, pokud je normalizována, důsledky, které se dříve či později dotknou nás všech.

Argument, že přítomnost krajní pravice na Ukrajině ospravedlňuje odmítnutí vyslání zbraní, je založen na poměrně zjevné logické chybě. Odmítnutí pomoci nějakému národu pod touto záminkou se rovná trestání celé společnosti za skutečnost, která existuje všude. Ano, na Ukrajině existují krajně pravicové skupiny, stejně jako v mnoha jiných zemích. Ve volbách před rokem 2022 získaly tyto skupiny jen minimum hlasů a nezískaly žádné křeslo. Ve Francii a Německu existují krajně pravicová hnutí, která mají neskonale větší vliv než na Ukrajině, a přesto nikdo nezpochybňuje jejich právo na sebeobranu v případě agrese. Není tento postoj spíše výrazem západní fantazie o reakčním a zpátečnickém "Východě", která přetrvává i v době, kdy západní společnosti samy stojí v čele fašizace, proti níž se levice v těchto zemích zdá být zcela bezmocná?

"Není tento postoj spíše výrazem západní fantazie o reakčním a zpátečnickém "Východě", která přetrvává i v době, kdy jsou západní společnosti samy v čele fašizace, proti níž se zdá být levice v těchto zemích zcela bezmocná?"

Tento argument je o to více pokrytecký, že mnohé z těch samých hlasů na levici neváhají podporovat hnutí odporu, jejichž součástí jsou aktéři, kteří jsou více než problematičtí. Proč požadovat po Ukrajině čistotu, kterou žádná jiná společnost nemusí prokázat, když se musí bránit?

Je nepopiratelné, že válka, která trvá již více než deset let, pomohla posílit a banalizovat nacionalistické symboly a diskurz, které byly dříve marginální. Války žádnou společnost nezlepšují. Vztah mezi dodávkami zbraní a posilováním krajní pravice na Ukrajině je však nepřímo úměrný.

Zbraně zaslané na Ukrajinu slouží především k obraně společnosti jako celku před invazní armádou. Vítězství Ukrajiny zaručuje samotnou existenci státu, v němž si občané mohou svobodně a demokraticky zvolit svou budoucnost. Naopak nic neposílí extrémní pravicová hnutí nebo teroristické organizace více než vojenská okupace a s ní spojený systematický útlak.

Jestliže Ukrajina získá mír za podmínek Ruska - mír pohrobků - je více než pravděpodobné, že radikální skupiny, které budou těžit z frustrace a pocitu křivdy, rychle posílí na úkor umírněných.

Úloha jazyků (ukrajinštiny a ruštiny) je velmi důležitá pro pochopení (často umělých) debat a argumentů. Mohl byste nám pomoci uvést věci na pravou míru?

Je skutečně užitečné zasadit tuto problematiku do historického kontextu. Od 19. století se ruský stát snažil marginalizovat ukrajinský jazyk tím, že jej prezentoval jako podřadnou formu ruštiny. Ruské elity se domnívaly, že uznání samostatného ukrajinského jazyka by ohrozilo jednotu jejich budovaného národního státu. V rámci Sovětského svazu byla ruština vnucena jako jediný legitimní jazyk modernosti a pokroku. Po získání ukrajinské nezávislosti [v roce 1991] tato jazyková hierarchie přetrvala.

Do roku 2014 se ve velkých městech mluvit ukrajinsky neslušelo, zatímco ruština zůstávala spojena s prestiží. Pro Ukrajince tedy v podstatě není prosazování ukrajinštiny ve veřejném prostoru útokem na rusky mluvící, ale snahou napravit staletí trvající marginalizaci. Považovat to za důkaz agresivního nacionalismu znamená ignorovat (post)imperiální kontext, který je základem této dynamiky. Jde o kontext, který je často neviditelný pro ty, kdo patří k historicky imperialistickým národům, a nikoli ke kulturně utlačovaným skupinám.

Takže jazyková otázka je instrumentalizovaná?

Ano, důležité je vzít v úvahu způsob, jakým Rusko využilo jazykovou otázku k legitimizaci své agrese proti Ukrajině. V roce 2014, v době anexe Krymu a zahájení války v Donbasu, Kreml své kroky ospravedlňoval tvrzením, že chce chránit ruskojazyčné obyvatelstvo, které je údajně obětí "jazykové genocidy". Zatímco dříve ukrajinština a ruština koexistovaly v každodenním životě poměrně mírumilovně, toto využití jazykové otázky jako zbraně politické manipulace rozpory ještě prohloubilo.

Je nezbytné zdůraznit, že mluvit rusky na Ukrajině neznamená být proruský nebo prokremelský. Měli bychom se vyvarovat slepého přejímání narativu vnucovaného ruskou propagandou, která dělá vše pro to, aby všemožně legitimizovala útok na suverenitu sousedních demokratických států.

Jedině ruskou agresí v roce 2014 ukrajinský stát porušil status quo relativního nezasahování do jazykových záležitostí. V roce 2018 přijal parlament zákon, který nařizuje používání ukrajinštiny ve většině oblastí veřejného života a ukládá státním úředníkům a státním zaměstnancům povinnost znát tento jazyk a používat ho v komunikaci. Ukrajinština se také stala povinnou ve školách. To nemuselo nutně vést k radikálním změnám: mnoho lidí používalo v každodenním životě jak ukrajinštinu, tak ruštinu, nemluvě o těch, kteří mluvili směsí obou jazyků. Realita Ukrajiny je jazykově porozní.

Válka a zvěrstva páchaná Rusy vedla k tomu, že mnoho Ukrajinců mluví pouze ukrajinsky a s podezřením pohlíží na ty, kteří nadále hovoří "jazykem okupanta". Není neobvyklé, že rusky mluvící přeživší bombardování jsou ukrajinsky mluvícími obyvateli měst vzdálených od bojů obviňováni z nedostatku vlastenectví. Radikální odmítání ruštiny, které v roce 2014 nebylo problémem, ale Putin se jím oháněl, aby legitimizoval vojenskou agresi, se po deseti letech stalo sebenaplňujícím se proroctvím.

"Realita Ukrajiny je jazykově porézní"

Problém pro rusky mluvící na Ukrajině spočívá v tom, že stát, který tvrdí, že chrání jejich jazyk, ho využívá k šíření narativů, které popírají právo Ukrajiny na existenci. V současné době nemají rusky mluvící lidé žádného mluvčího, který by byl schopen vyjádřit jejich zkušenosti, aniž by je zneužil k politickým cílům. Pokud by Rusko nezneužívalo jazyk a kulturu jako nástroje expanze a pokud by přítomnost rusky mluvícího obyvatelstva nebyla využívána k ospravedlnění politické nadvlády a - následně - vojenské invaze, koexistence těchto jazyků by pravděpodobně nepředstavovala příliš problémů.

Samozvaná ukrajinská intelektuální elita je přitom obzvláště zpátečnická a upřímně směšná, když se snaží konstruovat národní identitu podle vzorců z devatenáctého století. Ve skutečnosti je nemožné vměstnat současné ukrajinské obyvatelstvo ani do jednoho z obskurních rámců, které se mu nabízejí: Na jedné straně ukrajinský etnolingvistický nacionalismus, na druhé straně ruský imperiální nacionalismus.

Před rokem 2022 ještě existovala možnost vybudovat na Ukrajině alternativní ruskojazyčnou kulturu, která by nebyla nakažena ruskými imperiálními představami a nebyla závislá na politických prioritách ruského státu. Invaze tento projekt naprosto znemožnila. Putin by z toho měl mít nejspíš radost: jeho hlavní obavou není, že Ukrajina přeruší veškeré styky s Rusy, ale spíše to, že Ukrajina bude sdílet ruský jazyk a zároveň rozvíjet pevný demokratický politický systém, čímž nakazí Rusy virem svobody.

Evropská unie je levicí a aktivisty v západní Evropě často vnímána přinejlepším jako "nemoderní", ne-li "neoliberální" a "nedemokratická". Naproti tomu ve východní Evropě, ať už v Moldavsku, Rumunsku, na Ukrajině nebo Gruzii, se občané mobilizují za myšlenku... Co je příčinou tohoto rozdílu? Co představuje EU na východě kontinentu? A zejména na Ukrajině?

Při pohledu zevnitř lze EU vnímat jako projekt, v němž má tržní logika přednost před sociální spravedlností, kde se často rozhoduje za zavřenými dveřmi a kde mají přednost zájmy velkých hospodářských mocností, jako je Německo. V tomto kontextu není překvapivé, že někteří považují EU za překážku, kterou je třeba odhodit.

Pro evropské země mimo EU, a zejména pro Ukrajinu, však představuje něco jiného. "Evropa" představuje především aspiraci, představu budoucnosti, v níž převládá právní stát, individuální svobody a určitá úroveň prosperity. Západoevropanům je méně zřejmé, že zde EU představuje alternativu k autoritářskému a utlačovatelskému modelu, modelu, který Rusko násilím vnucuje svým sousedům.

Pro občany EU je tedy EU především ekonomickým projektem. Pro ty, kteří nejsou občany EU, je však EU především kulturním a civilizačním projektem. Ať už ji obdivují, nebo nenávidí, její příznivci i odpůrci mimo Unii ji považují především za politickou sílu. Rusko se navíc v tomto ohledu vyjadřuje jednoznačně: přinejmenším od roku 2013 považuje EU nikoli za ekonomického konkurenta, ale za geopolitického a ideologického soupeře.

Tento rozměr se stal ještě zřetelnějším v roce 2014, kdy Ukrajinci doslova položili své životy za obranu "evropské" budoucnosti své země. Byl to čin, na který mnozí Evropané pohlíželi s nepochopením, dokonce s povýšeností či lítostí. Pro tyto demonstranty však "Evropa" nebyla ekonomickou oblastí, ale symbolem důstojnosti a svobody.

'Pro naprostou většinu Ukrajinců nejsou detaily tak důležité. "Evropa" představuje příslib spravedlnosti, demokracie a emancipace'

Evropané se snaží rozpoznat, že za myšlenkou politicky sjednocené Evropy skutečně stojí podstata, protože se zdá být zdiskreditována neoliberální politikou. Jako každý projekt, který se zrodil z modernity, však Evropská unie nese rozporuplné tendence. Použijeme-li slova filozofa a ekonoma Cornelia Castoriadihos, Evropská unie v sobě nese jak neomezenou expanzi racionálního ovládání světa, která se projevuje v neoliberalismu, tak potenciál autonomie a politické otevřenosti, který má podobu demokracie.

Který trend převládne? To záleží na politických silách, které do tohoto projektu investují. Jisté však je, že opustit myšlenku politicky sjednocené Evropy a zároveň legitimně bojovat proti neoliberální politice EU znamená vylít s vaničkou i dítě. Zatímco se Evropa nechala ukolébat iluzí postnárodního míru, prosperity postavené na ruských uhlovodících a čínském zboží, elity těchto zemí hromadily armády, zdroje a především odpor. A tento odpor je namířen právě proti evropské demokratické představě, nikoli proti jejímu ekonomickému liberalismu.

Může se to zdát paradoxní...

Paradox je bohužel logický: demokratický potenciál evropského projektu se zvenčí zdá být zřejmější. Je to trochu jako s vakcínami: čím jsou účinnější, tím více jsou očerňovány. V zemi, která očkování teprve zavádí a kde děti masově umírají na dětskou obrnu, by se hnutí proti očkování zdálo absurdní. Stejně tak Evropané, kteří se tak snadno vzdávají myšlenky evropské jednoty, vypadají naivně v očích těch, kteří čelí armádě odhodlané ji zničit.

Podle toho se ukrajinští levicoví aktivisté nenechávají zmást ekonomickou realitou Evropy. Pozorně sledují, co se stalo například v Řecku. Ale je třeba to pochopit: Ukrajina je již nyní vysoce neoliberální zemí s dravými elitami a nejistým pracovním právem. V některých odvětvích by evropská legislativa mohla účinně zlikvidovat zbytky sociální ochrany. V jiných by však mohla přinést standardy a regulace, které za bezuzdného kapitalismu neexistují. Jednoduché odpovědi tedy neexistují.

Pro naprostou většinu Ukrajinců však nejsou detaily tak důležité. "Evropa" představuje příslib spravedlnosti, demokracie a emancipace. Tváří v tvář propasti ruské okupace se Ukrajinci - stejně jako Gruzínci - upínají k jediné alternativní politické jednotě, která na kontinentu existuje.

🤝 Tento článek je publikován v rámci Společně projektu spolupráce

Translated by

Co-funded by the European Union