Tunisané očekávají naši podporu

Politika sousedství – tak jasně a téměř neškodně zní oficiální název, kterým Brusel označuje drobné dohody s komplikovanými sousedy, se zeměmi, které vulgárně nazýváme „zadním dvorem“ Evropy a jejichž partnerství dnes potřebujeme.

Tato zóna začíná ve směru hodinových ručiček Běloruskem diktátora Lukašenka a Janukovyčovou autoritářskou Ukrajinou – oba jsou dodavateli plynu –, pokračuje znepřátelenou oblastí Kavkazu a Blízkého východu a končí severní Afrikou. Vzhledem k tomu, že vedoucí představitelé těchto regionů disponují rozsáhlými zásobami zemního plynu a ropy, ale i velkým množstvím drog, uprchlíků a islamistů, které mohou vyvážet, jim evropští státníci naslouchají.

Evropské kličkování v souvislosti s tuniskou krizí ukazuje, jak naivní byla představa, že se všechny problémy našich afrických a blízkovýchodních sousedů vyřeší v rámci Středomořské unie.

Nadmíru aktivní Nicolas Sarkozy, který chtěl přesunout geopolitický střed Evropy z francouzsko-německé osy do jižních zemí, si za svého partnera zvolil právě geronto-kleptokrata Ben Aliho. (Berlusconi dával přednost Kaddáfímu.) Byl to opravdu dobrý nápad? Prostá skutečnost, že si Tunisko, země sevřená mezi Alžírskem, ve kterém to vře, a chaoticky řízenou Lybií, dokázala zachovat relativní prosperitu a přitom se uchránit islamismu, k ospravedlnění takové odměny nestačí. Z pohledu Tuniska je hlavním městem Evropy Paříž. Francie ovšem vyjádřila demonstrantům volajícím po demokracii podporu až poté, co Ben Ali prchl jako zloděj.

I přesto, že se vměšování do záležitostí bývalé kolonie často obrátilo proti ní samotné, mohla Francie tuniské občanské společnosti a opozici přispěchat na pomoc už dávno. Čím dřív se dnes staré gardě poraženého režimu podaří uspořádat volební představení v rádoby demokratickém duchu, tím bude pro stoupence svobody složitější zavčas se připravit.

Tuniský lid se může chlubit tím, že sám dokázal to, v co Evropa ani neodvažovala věřit. Nyní musíme doufat, že evropská podpora nepřichází v tento klíčový okamžik příliš pozdě.

Diskuze

Dala se svoboda do pohybu?

„Kdo je další na řadě?“ ptá se list Libération nad portréty řady arabských vůdců, kteří se obávají dopadů revoluce v Tunisku na své režimy. Podle některých pozorovatelů „nebude mít tato lyrická iluze dlouhého trvání, anarchie by mohla vyústit v další diktaturu, a pokud by se náhodou prosadila demokracie, mohli by jí zas zneužít islamisté, kteří si získali lidové vrstvy,“ píše deník. Avšak „dnes tuniský lid ukázal, že se výzva ke svobodě setkává s celosvětovým ohlasem (…) Západní diplomacie, které soustavně podporují vládnoucí režimy a dávají stranou své principy, aby byly na straně těch u moci, by měly vzít tuto skutečnost v potaz.“

Oproti tomu na stránkách londýnského listu The Independent konstatuje novinář a spisovatel Robert Fisk, odborník na arabský svět, „brutální pravdu o Tunisku“. I přes to, že tuniská mládež, která se hodně mobilizuje na internetu, touží po svobodě, „musí vládu národní ‚jednoty’ sestavit Mohamed Ghannouchi, který byl téměř 20 let Ben Aliho satrapou, představuje spolehlivého člověka, který však bude mít na paměti spíše hájení našich vlastních zájmů než zájem jeho lidu.“