Azyl v Evropě — přelud na moři

Ve strojovně lodi směřující do Itálie se nedávno udusilo pětadvacet běženců. Jejich smrt není pouze další epizodou uprchlické krize, která na jižním pobřeží Evropy trvá už několik desítek let, ale je rovněž součástí evropské strategie jak odradit žadatele o azyl.

Zveřejněno dne 3 srpna 2011 v 15:22

Středozemní moře se proměnilo v masový hrob. Od začátku roku už na něm zahynulo 1820 lidí. Byli to lidé, kteří na lodích prchali do Evropy a zemřeli žízní, utopili se v rozbouřeném moři nebo u pobřeží Lampedusy, prostě ti, jež evropská politika vůči uprchlíkům nechala na holičkách.

Ostrov Lampedusa ve Středozemním moři je pro nešťastníky, kteří prchají ze svých domovů, něco jako záchranný člun. Mnozí jej nikdy nedosáhnou a těm, kterým se to podaří, to příliš nepomůže. Musí se znovu pakovat. Většina uprchlíků je okamžitě posílána tam, odkud přišli. Nejlépe fungující součástí postupu Evropské unie vůči běžencům je totiž repatriační politika. Když se ukáže, že staré dohody se dají s novými vládami zemí severní Afriky rychle obnovit, mohou si ministři zahraničí a vnitra států Evropské unie blahopřát. Repatriační smouvy jsou dohody, které se dají charakterizovat heslem „Sejde z očí, sejde z mysli.“

Nad osudem deportovaných si myjeme ruce jako Pilát

Veliké sumy peněz jsou věnovány na to, aby byl „azyl“ poskytnut právě tam, odkud žadatelé o něj pocházejí. Nikdo se pak už příliš nestará, co se s deportovanými vlastně stane. V duchu Piláta Pontského si nad svou vinou myjeme ruce.

Evropa chrání svoje hranice, ale ne uprchlíky. Zahynuvší jsou vlatně oběťmi neposkytnutí pomoci. A tak se na lodi plující z Libye do Itálie muselo 25 mladých lidí udusit výfukovými plyny. Smrt se na Středozemním moři stala strašlivou rutinou, vnímanou jako osud, jemuž se nelze vyhnout. A Evropa tuto smrt na moři, kterému Římané říkali Mare Nostrum, přijímá fatalisticky, ze strachu, že když uprchlíkům nabídne pomocnou ruku, přiláká jich tím ke svým břehům ještě více. Pomoc je považována za povzbuzování k útěku. Proto válečné námořnictvo neposílá svoje podpůrné čluny na záchranu děravých lodí migrantů, proto neexistují žádné evropské pomocné a přijímací programy. Smrt na Středozemním moři je, ať se nám to líbí nebo ne, součástí strategie odstrašování.

Prostor svobody, bezpečnosti a práva se vztahuje pouze na Evropany

Frontex je agenturou Evropské unie, která koordinuje aktivity členských států na vnějších hranicích. Je odpovědná za zadržování uprchlíků, ale už ne za pomoc jim. Stráže Frontexu ve vzduchu i na zemi tak nutí běžence, aby ve snaze vyhnout se hlídkám vyhledávali stále riskantnější trasy. Papíru, na kterém je sepsána Ženevská úmluva, právě bylo 60 let a je už poněkud zažloutlý. A příslib Evropské unie jako přístavu svobody, bezpečnosti a práva, ten platí pouze pro evropské národy.

Když byla před pětadvaceti lety založena německá organizace na pomoc uprchlíkům Pro Asyl, většina uprchlíků přicházela z východní Evropy. Utíkali ze socialistických diktatur nebo před válkami v rozpadající se Jugoslávii a o azyl žádali v Německu. Slovy předsedy Pro Asyl Juergena Micksche, běženci tehdy byli živou „předzvěstí“ blížícího se zhroucení sovětského bloku. Dnes je situace podobná. Migranti utíkající z jihu jsou zvěstovateli převratných politických, kulturních a společenských změn. Členské země EU se nicméně k zemím, odkud pocházejí, chovají po těchto změnách stejně jako před vypuknutím nepokojů. Prvním cílem jednání s novými režimy je vmanévrovat je do obnovy repatriačních smluv.

Evropa musí přestat se snahou stavět novou železnou oponu

Jsou toto opravdu nejdůležitější zájmy evropských demokracií? Je toto obraz, který si „arabské jaro“ má utvořit o EU a její demokracii: Veliký a exkluzivní klub, který si vystačí sám se sebou?

To, co se dnes a denně děje na Středozemním moři, začalo přesně před dvaceti lety, když v srpnu 1991 přistála v jižní Itálii loď s utečenci z Albánie. V ulicích Bari je pochytali vojáci a pak byli drženi na sportovním stadionu. Nedostalo se jim téměř žádného chleba a vody, dokonce ani ženám a dětem. Celý stát panikařil. Vojenské jednotky byly převeleny, aby hlídkovaly v Jaderském moři a snažily se uprchlíky zadržet ještě na vodě. Tehdy byla italská reakce považována za šílenství. Z tohoto šílenství však vyrostla dnešní strategie EU.

Evropa musí přestat se snahou stavět novou železnou oponu. Musí opět nabídnout ochranu pronásledovaným a utlačovaným a dát migrantům šanci. Evropa bez lidskosti by nebyla Evropou.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma