Vyberte si jazyk
Mohammed Našíd ví velmi dobře, co globální oteplování obnáší, protože jej pozoruje každý den. Přežil léta věznění a mučení, aby mohl vést tuto zemi – Maledivy– k demokracii. Avšak nyní jako prezident je nucen sledovat, jak jeho vlast mizí z mapy. Každým rokem si moře nárokuje víc a víc půdy. Stávajícím tempem si jednou vezme vše. Příčina spočívá v tom, že jsme do atmosféry vypustily nesmírné množství skleníkových plynů a nepřestáváme s tím. Pokud nezařadíme velmi rychle zpátečku, tak Maledivy zmizí. Podle stohů vědeckých studií by se měla teplota během tohoto století zvýšit o 6°C . Na první pohled se to nezdá moc. Ale svět se naposledy oteplil o šest stupňů v permském období, tedy před 251 miliony let. A výsledek? Na Zemi tehdy uhynulo téměř vše živé. Jedinými přeživšími bylo pár korýšů v oceánech a stvoření podobných prasatům, které zas měly miliony let pevninu jen pro sebe. Zemi bičovaly „hyperkány“ – hurikány o takové síle, že za sebou zanechaly stopu i na mořském dně. Hladina kyslíku v atmosféře klesla na 15%, což bylo dost na to, aby jakýkoliv pohyblivý živočich lapal po dechu. Mezi námi a planetou, na které nemůžeme žít, leží právě oněch šest stupňů.
Zápal pro popírání je celkem přirozený, avšak v několika posledních letech jsem přinášel reportáže ze tří míst, kde má globální oteplování katastrofický dopad: z Arktidy, Bangladéše a pohraničního pásma Dárfúru. Mluvil jsem s Inuity, kteří s obavami hledí na to, jak mizí jejich historická loviště a do moře se drobí ledovce. Stál jsem na zaplavovaném pobřeží Bangladéše, kde mi vesničané ukazovali na bod uprostřed moře a říkali: „Tam stál můj dům.“ Avšak bylo to vDárfúru, kde jsem zcela jednoduše pochopil, co znamená teplejší svět. Farmáři a nomádští pastevci byli zvyklí se o místní vodní zdroje dělit, avšak v devadesátých letech začalo být vody málo. Jeden uprchlík mi to podal následovně: „Voda vyschla a tak jsme se začali navzájem zabíjet pro to, co zůstalo.“ Když vymizí věci, které potřebujeme k přežití, tak nechceme zemřít. Zabíjíme pro ně.
Zabránit katastrofě či spáchat sebevraždu
Kdykoliv je přesně popsán nějaký vědecký konsenzus, tak popírači křičí, že jde o „alarmismus“. Avšak něco jiného je být alarmistou a být alarmován fakty. Vědět to, co víme, a pokračovat ve vypouštění skleníkových plynů by nebylo jen bláznovstvím. Byl by to zločin. Přesto dokonce i politici, kteří vědu chápou, nevěří, že se v Kodani podaří dosáhnout pokroku, protože se musíme držet „politické reality“. Ale v konfliktu mezi politickou a fyzickou realitou zvítězí realita fyzická. Nemůžete se postavit před obrovský energií nabitý hurikán a křičet: „Fokusní skupina říká, že se s tebou ještě nemohu zabývat.“
Další si stěžují, že my, kteří chceme katastrofě zabránit, nesmíme být tak negativní a lidi strašit; měli bychom „klást důraz na to pozitivní.“ Ano, pozitivní příležitosti zde existují: je to šance pro nás pro všechny dát se dohromady ve jménu společné věci a být tak skvělou generací, na kterou se bude pamatovat jako na hrdiny. Ale začínat zde by bylo povýšené a podivné. V roce 1936, kdy Winston Churchill a George Orwell varovali před vzestupem nacismu, tak nic nebalili do cukrové vaty. Jednali s lidmi jako s dospělými. Rostlo obrovské nebezpečí a to se muselo zastavit. Takové je naše postavení dnes, naše volba. Můžeme psát dějiny anebo spáchat sebevraždu.
