Levice neví, kam dál

V některých zemích, jako je Německo, Francie nebo Itálie, se středopravé a pravicové strany drží u moci už několik let. O něco složitější situace panuje ve Velké Británii, kde konzervativní strana vládne společně s liberálními demokraty, které lze označit za levý střed. Má-li být přehled ucelený, dodejme, že jako vítězové odcházely středové a pravicové strany také z posledních evropských voleb .

Nadvláda pravého středu v evropské politice není pouze důsledkem slabé levice. Pravice zvítězila ve volbách v Německu v roce 2009, ve Velké Británii na jaře 2010 a ve Francii v roce 2007 díky silným a výkonným politickým lídrům, jako je Nicolas Sarkozy, Angela Merkelová a David Cameron. Stejně tak si dokázala španělská levice udržet moc díky dobře viditelné a přehledné politické osobnosti premiéra Zapatera.

Sarkozy a Merkelová se dnes přitom potýkají s problémy. Sarkozyho popularita klesá. Německá kancléřka Merkelová byla až dosud považována za ženu, kterou Evropské unii a Německu seslala sama Prozřetelnost. Politická štěstěna se ale na Frau Germania, která má potíže získat si Němce pro myšlenku koalice, přestala usmívat.

Slabé šance na volební odvetu

Evropská levice tedy číhá na příležitost dobýt zpět část území, které v EU ztratila. Několik prvků hraje a priori v její prospěch, mezi nimi například hospodářská krize, která nadále sužuje Evropu, a to i přes relativní oživení, které část Unie již zaznamenala. Její skutečné šance na volební odvetu a vítězství nad pravicí jsou přitom spíše slabé. Socialisté a sociální demokraté nepřicházejí s nápady, jak řešit problémy, s nimiž Evropa zápolí. Naše současné rozvinuté společnosti navíc zakoušejí obtíže, které by bylo možno označit za „krizi nového typu“, bez ideologického zabarvení.

Dvě nejvíce medializované události posledních týdnů, tj. vyhoštění Romů – bulharských a rumunských občanů – z francouzského území a zveřejnění knihy Thila Sarrazina, člena německé SPD, namířené proti islámu, jako by potvrzovaly pravicové teze; zjednodušeně to, že se Evropa nedokáže vypořádat s problémem imigrace, že se přistěhovalci nezačleňují do západních společností a že nedávají najevo vděk za velkodušnost, kterou jim prokazují hostitelské země.

Přítomnost imigrantů má údajně negativní dopad i na národní bezpečnost. Podle téže rétoriky se Evropa dostatečně nesnaží uchránit své kulturní dědictví a není schopna čelit islámu. To, že kniha vzešla z pera sociálního demokrata, je pro mnohé důkazem toho, že levicovým ideálům odzvonilo. Po celá desetiletí totiž levice, bojující proti nacionalismu a rasismu, podporovala budování tolerantní a multikulturní společnosti.

Roste vliv venezuelského modelu

Tradiční levicové recepty už také nemají vzhledem k dalším klíčovým problémům naší společnosti žádnou váhu. V oblasti ekonomiky hlásá levice konec pravicového hospodářského modelu nazývaného neoliberalismus, ale žádný alternativní funkční model přitom nenabízí.

V oblasti boje proti terorismu zavedly nejpřísnější metody levicové vlády, a to ve Velké Británii, v Německu, a dokonce i ve Španělsku. Ve Velké Británii rozhodli o účasti země ve válce v Iráku právě labouristé, kteří tak ponechali stranou mírovou tradici svého politického uskupení.

Oslabení evropské levice jde ruku v ruce s rostoucím vlivem neevropského a mnohem radikálnějšího levicového modelu, jakým je model venezuelský. Podle mnohých intelektuálů znavených kapitalismem spočívá zájem ideologie Hugo Cháveze v tom, že navzdory veškerým ultralevicovým opatřením, která byla ve Venezuele zavedena (znárodnění soukromého majetku a podniků, kontrola médií, protizápadní rétorika namířená zejména proti USA), si venezuelský představitel netroufl vnutit zemi totalitární systém založený na marxismu-leninismu.

Levici oslabuje ústup ideologického rozdělení

Venezuela dokáže exportovat svůj excentrický socialismus díky tomu, že chrání základy moderní ekonomiky. Rovněž brazilský prezident Luiz Inacio Lula da Silva, favorit odpůrců kapitalismu, své levicové postoje zmírnil, aby mohl co největšími počtu Brazilců nabídnout prosperitu a materiální zabezpečení. Lulův model lišící se od toho, který hlásá tradiční levice, spočívá v adaptaci silné ekonomiky na potřeby státu. Ne náhodou se odpůrci globalizace v Evropě či v Americe rozplývají nad Lulou, a nikoliv nad Chávezem či španělským premiérem Zapaterem. Zapatero byl nucen omezit svůj levicový program pouze na boj se španělským tradičním katolictvím a konzervativními tradicemi.

Rozpad pravolevého rozdělení v Evropě oslabuje levici. V politice mají ideologie čím dál menší váhu. Důležité už není třídní rozdělení, ale národní, respektive regionální příslušnost. Proto bude cesta evropské levice za novým vztyčením ideologické pochodně v Evropě dlouhá a plná překážek.

Analýza

Evropské levici dochází dech

„Celá evropská levice by se měla podívat do Švédska,” píše ve svém úvodníku listLe Monde. Pro lepší porozumění „dvojitého politického zemětřesení” (v podobě vstupu extrémní pravice do parlamentu a velmi špatný výsledek sociálně-demokratické strany), které otřáslo Švédskem, „které je vynálezcem moderní sociální demokracie a nejúspěšnějším sociálním státem posledního půlstoletí," deník cituje argumentyRaffaela Simona, se kterým též přináší rozhovor. Podle italského lingvisty se dá „triumf pravice tak trochu všude na starém kontinentě vysvětlit jejím intelektuálním vyčerpáním.” „Levice zřejmě vůbec neporozuměla civilizačním změnám a vítězství individualismu a konzumu” a až do nedávna „odmítala diskutovat o otázkách masové a ilegální imigrace.” Podle pařížského deníku kontrolovaná imigrace „nutná k udržení sociálního státu v našich stárnoucích společnostech klade obrovské požadavky na integraci, které zatím nebyly splněny.” Tato snaha má též svou cenu, píše dále deník: „Sociální stát evropského stylu přežije, jen pokud se bude méně věnovat svým tradičním doménám - zdravotnictví či důchodům - a více svému novému úkolu: integraci přistěhovalců.” Právě o tuto základní otázku se podle Le Monde ve Stockholmu jednalo.