Vyberte si jazyk
Konec španělského předsednictví Evropské unie (30. června) a začátek předsednictví belgického znamenají v mnoha ohledech určitý milník. Je to totiž na nějakou dobu naposledy, co v čele EU stanula „velká“ země, člen „tvrdého jádra“. Znovu se tak stane až v roce 2014, kdy předsednictví převezme Itálie. Mezitím se na postu vystřídají Maďarsko, Polsko, Dánsko, Kypr, Irsko, Litva a Řecko. Země, o jejichž evropské angažovanosti není pochyb, které ale mají menší schopnost, respektive vůli ovlivňovat unijní záležitosti než země „velké“ či „původní“.
Rovněž z tohoto důvodu by španělské předsednictví mohlo být posledním předsednictvím s ambiciózními (nebo podle některých nereálnými) plány. Jednak proto, že hospodářská krize ukázala, že předsednictví mohou vážně narušit vnější události, které mohou jeho agendu přímo diktovat, a že posuzováno bude nakonec podle toho, jak se vypořádá právě s těmito událostmi. Jednak proto, že belgické předsednictví bude poznamenáno dlouhým a choulostivým vyjednáváním o složení nové vlády.
Tato okolnost by přitom mohla pro EU představovat terno: u „menších“ předsednictví hrozí menší riziko, že budou konkurovat novým institucím zavedeným Lisabonskou smlouvou, jako je předsednictví Evropské rady a úřad vysokého představitele pro zahraniční záležitosti. Právě tato konkurence bývá častou příčinou zmatků kolem toho, kdo má co v Bruselu na starosti, a z toho vyplývajícího slabého vlivu EU na mezinárodní scéně. Současný belgický předseda vlády Yves Leterme již oznámil, že předsedovi Evropské rady Hermanu Van Rompuyovi (svému předchůdci v čele belgické vlády) nebude stínit. Zbývá otázka, zda ostatní evropští představitelé udělají totéž a umožní smlouvě, kterou nám tak draze prodali, aby konečně plně prokázala svou účinnost.
Gian Paolo Accardo
