Barvy bolestné minulosti

Tak už ho asi mají, nejhledanějšího starce v zemi. Týdeníku Paris Match se jej podařilo vyfotografovat v jednom nákupním centru v mnichovské čtvrti Schwabing. Bílé pečlivě upravené vlasy, kvalitní oblečení. Pohled odvrácený nejistě ke straně, ústa napůl otevřená, jako by chtěl něco říct, ale nedokázal pronést ani hlásku.

Tohle tedy je – podle všeho – Cornelius Gurlitt, syn nacistického obchodníka s uměním Hildebranda Gurlitta. Jeho mnichovský byt, který byl plný uměleckých děl posbíraných z velké části v dobách nacismu, vyklidila policie již v roce 2012, jak se veřejnost dozvěděla teprve před týdnem díky pátrání týdeníku Focus. Státní zastupitelství po Gurlittovi nepátrá, protože samo ještě vůbec neví, z čeho protiprávního by jej mohlo obvinit. Od minulého měsíce ho ale hledají jiní – detektivové najatí dědici židovských sběratelů, novináři, fotografové, zaměstnanci muzeí.

Ve skutečnosti jde o velký příběh. Za spuštěnými roletami moderního bytového domu zde přežívá jádro nejtemnější kapitoly německých dějin. Osamělý muž schraňující dědictví svého otce. Sotva si mohl počínat němečtěji. Hildebrand Gurlitt spolupracoval s nacistickým státním aparátem a profitoval z něho. Židovské sběratele připravoval o majetek, a tím i o jejich občanskou existenci, muzea obíral o výstavní díla moderny. Sám byl přitom nejen z části původem Žid, ale zároveň podporoval a bránil právě tu avantgardu, jejíž díla uchovával i prodával.

Výsostný akt

To jsou rozpory naší společné minulosti a ne každý, kdo se narodil později, je dobře snáší. Jediná možnost, kterou Cornelius Gurlitt pravděpodobně viděl, byla zabarikádovat se ve vlastním rodinném tajemství. Po smrti matky v druhé polovině šedesátých let mohl otcův odkaz předat nějaké nadaci nebo jej k výzkumným účelům či ponechat restituci na státu.

Tuto vnitřní svobodu, tento odstup od vlastního původu však neměl, a není jasné, zda jej získá teď, v pozici štvané zvěře. Smír s Gurlittem by i dnes byl stále ještě jediným šťastným řešením, protože zákony o krádeži uměleckých děl po válce nikdo nezrušil. Zákon o „zvrhlém umění“ z roku 1938 zůstal v platnosti. Ve Spolkové republice Německo se prosadil právní názor, že plundrování muzeí bylo výsostným aktem, a proto žádné muzeum po válce nemohlo požadovat navrácení uměleckých děl. A soukromí sběratelé jako rodina Gurlittových byli navíc vyjmuti ze všech pozdějších dohod týkajících se umění uloupeného z židovského vlastnictví.
Toliko fatální běh dějin. Tyto strašlivé skutečnosti jsou známy a v minulých jsme byli svědky právně sporných případů. Proč nabírá příběh Gurlittových právě nyní takto enormním způsobem na dynamice?
Jeho děsivý půvab souvisí s dvojím tajemstvím. S hrou na schovávanou, kterou hrál nejdřív Cornelius Gurlitt a kterou nyní hrají státní zástupci, kteří dosud bohužel nezveřejnili kompletní seznam obrazů.

Oběť rodinné lži

Téměř osmdesátiletý Cornelius Gurlitt určitě cítil, že počínání jeho rodičů možná bylo legální, ale ne legitimní. Celou vlastní existenci věnoval rodinné životní lži, nepracoval, nezaložil rodinu, vše obětoval zachování otcova odkazu.
Gurlitt syn je možná jedním z mnoha podivínů – v posledních týdnech byl kvůli své plachosti vůči objektivům prezentován téměř jako napůl šílená, všehoschopná stvůra. Přitom se jedná o muže, který se nedokáže bránit ani natolik, aby si vzal advokáta. Očividně bylo zapotřebí ze starce schovávajícího se ve skrýši s obrazy okamžitě udělat outsidera. Žádný soucit, důležitější bylo sebeujištění zbytku společnosti: my ostatní jsme zdraví – vyléčeni z nacistických zločinců a jejich následků. Skutečně?
Kdo se stejně jako Gurlitt narodil v roce 1933 v Německu, ten z pravidla nebyl ani pachatelem, ani obětí. Vyrostl do systému nespravedlnosti, ještě jako dítě si v roce 1945 prošel složitou změnou hodnot a následně patřil ke stavitelům nové republiky. Teprve nyní, kdy tato generace opravdu zestárla, se její životní pocity ocitají jako na vodě, staré rány se otevírají. Tak lze vnímat i Gurlittův příběh. Jako šanci dozvědět se víc a nechat tohoto německého syna přeci jen ještě promluvit – a když ne jeho, tak alespoň jeho pečlivě schované obrazy, grafiky a akty.
Spolková vláda nyní oznámila, že zajistí více transparentnosti a v rámci právních možností zveřejní online seznam. Chytrý krok. Právě neznalost daných děl veřejnosti přímo brnká na nervy. Tyto pocity vzbuzuje ono dvojité tajemství nálezu, protože všichni tuší, že sbírka takto brutálního původu může skrývat mnoho nedobrého. Strašidla z minulosti, která ve skutečnosti neznáme nebo nedokážeme pochopit, ale která si nás kdykoliv mohou znovu najít. Ani až budou všichni, kdo se jako Hildebrand Gurlitt zamotali do této spleti oportunismu a nelítostnosti, mrtví, tomu stále ještě nebude konec. Umělecká díla žijí déle než lidé, jsou naší pamětí. Otupělý pocit, který mnoho Němců má, s tímto nálezem nabyl konkrétních obrysů. Najednou tu máme reálné obrazy v domě reálného dědice nacistického odkazu. Nyní můžeme proklínat posly minulosti za jeho existenci a znovu se zabývat otázkou viny. Cornelia Gurlitta však můžeme v jeho bezmocnosti také označit za jednoho z nás. Teď je vhodný čas na to, abychom s ním našli společnou cestu a zjistili, jak to může jít lépe.

Objev

Ukrytý poklad

Týdeník Focus nejprve narazil na neuvěřitelnou sbírku obrazů v rukou osmdesátiletého Cornelia Gurlitta, syna sběratele umění zabavujícího z pověření nacistického režimu „zvrhlé umění“. Tento „vznešený poklad“ obsahuje více než 1400 obrazů, které byly uloženy v jednom mnichovském bytě, kde je policie objevila v roce 2012. Mezi obrazy byla díla Matisse a Picassa, celková hodnota sbírky se odhaduje na miliardu eur. Některé obrazy podle všeho patří Paulu Rosenbergovi, sběrateli pařížského umění a dědečkovi novinářky Anne Sinclairové, který podle časopisu

už několik desítek usiluje o navrácení nacisty ukradených obrazů.