Vyberte si jazyk
Evropskou unií nikdy nebylo tak snadné pohrdat. Navzdory evropským dohodám o bezpečnosti obsadilo Rusko v srpnu 2008 Gruzii odvetou za její nesmyslný útok na hlavní město Jižní Osetie. V listopadu téhož roku si Čína dopřála luxus odložit summit s EU na protest proti setkání Nicolase Sarkozyho s Dalajlámou. O měsíc později po izraelském útoku na Gazu se Evropská unie okamžitě nabídla, že bude financovat rekonstrukci, aniž by po Tel Avivu vůbec žádala nějaké vysvětlení. Během kodaňského summitu o klimatu, který se konal loni v prosinci, se pak Washington a Peking spojily, aby přehlasovaly Evropany a bojkotovaly tak přijetí právně donucovací dohody o snížení emisí. Nato Barack Obama, který se těší větší popularitě v Evropě než ve vlastní zemi, oznámil, že má na práci důležitější věci než účast na summitu EU-USA pod španělským předsednictvím. Korunu tomu všemu nasadila rychlost, s jakou si Evropané pospíšili omluvit se Tripolisu poté, co si Švýcarsko dovolilo zadržet syna Muammara Kaddáfího za kruté zacházení [se služebnictvem].
To vše se odehrává navzdory nevídanému rozšiřování diplomatických služeb. Podle dostupných údajů mají členské státy Evropské unie celkem 2 172 velvyslanectví a 933 konzulátů, k nimž je třeba ještě přičíst 125 delegací Evropské komise. Spojené státy americké mají v porovnání s EU pouze 170 velvyslanectví a 63 konzulátů. K zajištění chodu takového soukolí zaměstnávají ministerstva zahraničních věcí sedmadvacítky a Evropská komise přibližně 110 000 osob, z čehož polovinu tvoří vyslaní státní úředníci (diplomaté a přidělení pracovníci), druhou polovinu pak místní personál pracující pro delegaci. Spojené státy mají přibližně stejný počet diplomatů a přidělených pracovníků (48 000), ale na druhou stranu zaměstnávají pouze 18 000 místních pracovníků.
Každý podnikatel by určil jasnou diagnózu: výdaje Evropanů, kteří mají třináctkrát větší počet velvyslanectví a konzulátů a třikrát větší počet místních zaměstnanců než Spojené státy, jsou ohromné a efektivita jejich práce omezená. A snadno se dá odhadnout, co by doporučil: slučujte se, specializujte se zeměpisně nebo tematicky, vyvarujte se zdvojování, tvořte přidanou hodnotu!
V Bruselu to už několik dní vře poté, co Lady Ashtonová představila svůj plán na zřízení Evropského útvaru pro vnější činnost, který je jednou z inovací, s níž počítala Lisabonská smlouva s cílem zlepšit ucelenost a soudržnost evropské diplomacie. Místo toho, aby každý jednal na svou pěst, jako tomu bylo doposud, se členské státy rozhodly sloučit tři dosavadní odvětví evropské diplomacie: Generální ředitelství Evropské komise pro vnější vztahy, útvary vnější a bezpečnostní politiky, které měl v Radě Evropské unie ještě před několika měsíci v rukou Javier Solana a vysoký počet detašovaných diplomatů z jednotlivých států, kteří budou do tohoto nového útvaru zařazeni.
Teoreticky to dávalo smysl. Když ale nyní nadešla hodina pravdy, vyšlo najevo, že sloučení bude daleko obtížnější, než se předpokládalo. Rada a členské státy nechtějí odevzdávat nástroje řízení krize do rukou Evropské komise, které skrytě vyčítají pomalost a byrokratičnost. Komisi se zase příliš nechce svěřovat do rukou diplomatů značné finanční nástroje, kterými disponuje (k nimž patří i velice žádaná politika rozvojové spolupráce). A Evropský parlament, který vychází ze všech nový smluv jako vítěz, ač se neustále považuje za oběť, by rád využil nových kompetencí v oblasti rozpočtu a ovlivnil uspořádání nového útvaru. Někteří nyní hovoří o „zákopové válce“, záležitost ale tak závažná není. Když pročítáme jednotlivé texty, pochopíme, že Evropané jsou schopni se tak akorát přít o článcích zákona, organizačních schématech a poznámkách pod čarou. A zbytek světa zatím čeká.
Hlas z Ameriky
Washington je stále skeptický
Ve chvíli kdy lady Ashtonová vytváří novou zahraniční službu EU, se Evropané cítí „dotčeni“ lhostejností Ameriky, píše list New York Times. Po výzvě předsedy Komise José Manuela Barrosa, aby Evropané „mysleli globálně a jednali transatlanticky,“ dnes vrcholní evropští představitelé "slibují Obamově administrativě, že Evropané mohou být partnery v globálních výzvách, od bezpečnosti až po změny klimatu.“ Američtí představitelé a evropští odborníci jsou však zdvořile skeptičtí. Vzhledem k tomu, že se Evropané soustředí na své vlastní diskuze o Řecku a o krizi zadlužení, starý kontinent „pro Spojené státy nepředstavuje problém, ale ani žádnou významnou oporu.“ Od 11. září se americké zájmy přesunuly na Blízký východ, do Afghánistánu, Číny a Íránu, ale Evropě se nepodařilo je následovat. Je tedy kolektivní Evropská myšlenka o globální moci možná? Slovy jednoho bývalého velvyslance „se o tom hodně mluví, ale málo dělá.“
