Budapešť, zřícenina kultury

Kdo mění zemi, mění duši, říká se v Maďarsku. Za posledního dva a půl roku přitom do světa odešlo půl milionu Maďarů, to je dvakrát víc než během vlny represí, která následovala po povstání v roce 1956. Na zemi se sotva deseti miliony obyvatel je to hodně.

I já jsem se rozhodla, že současnou situaci už nebudu dál tolerovat. Důvody k tomu byly: chybějící finance a vyhlídky do budoucna a především pocit, že se v dnešním Maďarsku dusím.

Patřím ke generaci, která byla po roce 1990 ještě dost mladá na to, aby cítila, že se atmosféra dětských a školních let změnila. Když už člověk dostane jednou v životě příležitost mít vlastní názor a moci ho svobodně vyjádřit, nemíní se jí vzdát, i když život v Maďarsku nikdy nebyl růžový a jednoduchý.

Pestrobarevná, živá, prosperující a tolerantní

Po roce 2000 to na maďarské alternativní scéně vřelo. Artová kina byla v Budapešti na každém rohu, skoro každý měsíc šel do kinosálů nový maďarský film, nová vlna mladých filmařů pracovala, seč mohla. Večer se přátelé scházeli na náměstí Ference Liszta nedaleko Andrássyho třídy, v kavárnách v ulici Nagymezö (budapešťská „Broadway“ s řadou městských divadel) nebo v tzv. romkocsma [doslova „lokálech v ruinách“ umístěných v domech určených k demolici nebo k rekonstrukci], kde si mohli povídat o tom, co zrovna četli nebo viděli. Televize vysílala kulturní pořady a všechny politické tábory měly v debatách své zastoupení.

Něco jsme bránili a v něco věřili: v sebe, v budoucnost. Vídeň či Berlín byly možná upravenější a bohatší, ale Budapešť se toho taky jednou dočká. Vše postupovalo pomaleji, urbanistické projekty, modernizace infrastruktury, to všechno mělo zpoždění. Ve své době to mělo svůj šarm, šli jsme správným směrem, z Budapešti se měla stát pestrobarevná, živá, prosperující a tolerantní metropole, zkrátka metropole jako každá jiná.

Za poslední dva tři roky tohle všechno zmizelo, naděje, šarm i iluze. Do života lidí vstoupila všudypřítomná politika strany Fidesz, která všemu inovativnímu, svobodnému, nonkonformnímu a kritickému učinila přítrž. Alternativní divadlo odstřihla před třemi roky od dotací, čímž ho odsoudila k zániku. Už tři roky po sobě nevznikl v Maďarsku jediný film a poprvé se letos nekonal Týden maďarského filmu – co by se také promítalo?

Ve vedení státních divadel zasedli Orbánovi poručíci. To oni rozhodují a definují pojem „kultura“. Otěží se chopili extremističtí amatéři.

Kulturní politiku nahradila politika „prestiže“

Kultura je možná jen jednou oblastí z mnoha, ale já jsem kulturní novinářka a tato situace se mě hluboce dotýká. Nemohu už dál vykonávat svou práci. Z veřejnoprávní televize zmizela kulturní redakce. Kulturní pořady byly zrušeny a tisíce televizních redaktorů se tak ocitly na ulici. Politické programy mohou moderovat jen věrní členové strany. Televizní noviny jsou zasvěceny pouze propagandě: pravda je jen jedna.

V Maďarsku musí mít všechno přídech nacionalismu: myšlení, divadlo, umění, dokonce snad i vzduch, který dýcháme. Ve jménu nového řádu rozbíjíme školní a univerzitní systém. Fidesz nebere ohled na předvolební sliby a chce zavést školné. Ti, kdo chtějí studovat zdarma, musejí podepsat smlouvu, v níž se zavazují, že tři až šest let po ukončení studia neopustí maďarské území. Ty, kdo protestují, navštíví policie.

Jednou týdně pročítám tisk a narážím v něm na nejneuvěřitelnější věci. Tak třeba projekt „Románský břeh“. Jde o rameno Dunaje v Budapešti, jehož břehy zdobí topoly a které si jako jediné udrželo svůj přírodní charakter. Nyní tam má vyrůst hráz chránící před velkou vodou rekreační – a nelegální – sídla boháčů, ale nikoliv už každoročně zaplavované obytné domy. Starosta projekt podporuje. Jiní starostové zase podporují jiné projekty. V menších městech a na venkově si z veřejných peněz nechávají vyasfaltovat silnici až ke vratům garáže.

Novela ústavy ukazuje, odkud vítr fouká

Poslední novela ústavy, kterou parlament schválil 11. března, ukazuje, odkud vítr fouká. V ústavě se znovu objevily články, které už z ní byly dříve vyňaty jako protiústavní. Tak například pokuty pro bezdomovce nebo cenzura kritiky na adresu veřejných činitelů. Ústavní soud navíc přišel o pravomoc ústavu kontrolovat nebo tak může činit jen částečně.

Zákon mlčenlivosti vždycky nahrává jen mocným – utlačovatelům, a nikoliv utlačovaným. V Maďarsku je to cítit na každém rohu. Cestujícím v MHD se v obličeji zračí deprese, obchody a restaurace zejí prázdnotou. Všude tresty a sankce, pořádek musí být a státní kasa se plní. Strážníků je dnes v ulicích víc než aut. Romy lze veřejně označovat za „zvěř“ a novináři, kteří o nich takhle mluví, se nemusejí zodpovídat, protože hodně Maďarů rádoby osvíceného ducha si je rádo vyslechne.

Než jsem se rozhodla odejít, měla jsem pocit, že se země vychýlila ze správného směru a nikdo nehne ani prstem, aby tomu zamezil. A poslední průzkumy ukazují, že tento trend potrvá. Čtyřicet procent Maďarů by egocentrika Orbána a jeho stranu volilo znovu, i když vědí, že král je nahý.

Ale v zemi, kde je tolik lidí nahých, nelze premiérovi nic vyčítat, zejména má-li z toho má člověk sám výhody. Anebo když je sevřen v kleštích, protože se bojí, že když řekne svůj názor, přijde o místo a základní existenční prostředky.

Kdo mění zemi, mění duši, tvrdí přísloví. Ale já jsem Maďarka a tou vždycky zůstanu.