Vyberte si jazyk
Je z Afganistánu, stojí až po prsa ve vodě, hlavu má namydlenou mýdlem, s úsměvem se nechává fotografovat. Umývá se ve vlažné odpadní vodě, která vytéká z chemické továrny Tioxide v Calais. Je pátek odpoledne kdesi nedaleko lesa, kde žijí utečenci bez střechy nad hlavou, a čekají na udělení azylu ve Velké Británii. Dříve či později se pokusí dostat v kamionech (nebo i pod nimi) do britského Doveru.
Je to už šest měsíců, co jim přetížená humanitární organizace Secours catholique (Katolická pomoc) přestala poskytovat sprchy. Od té doby je pro ně vlastní přežití velkou výzvou. Navíc se musí skrývat před policií, chránit se před ozbrojenými převaděči a žít v lese jako vlci.
„Afghánci se myjí u továrny a Eritrejci v přístavu,“ vysvětluje zdravotní sestra na pohotovosti při nemocnici v Calais Céline Dallery. V tomto bezplatném zdravotním zařízení je k dispozici i jedna sprcha. Denně se přichází osprchovat a nechat si ošetřit kožní nemoci na 40 běženců. Konec sprch znamená i problém pro veřejné zdraví: kvůli životu v lese vzniká svrab a ten se kvůli nemytí šíří. „Počet návštěv na pohotovosti stoupl z 15 za jedno odpoledne na 40 právě kvůli svrabu. Přitom stačí brát antibiotika, mýt se a převlékat.“
V deníku Nord Littoral jeden lékař přirovnává nemoci uprchlíků k těm, které měli vojáci za první světové války v zákopech. Kvůli léčbě svrabu také nezbývá čas na léčení závažnějších chorob jako jsou tuberkulóza, cukrovka a či četné zlomeniny. Starosta města požádal radnici o umístění nádrže s vodou u vstupu do nevětšího z „jangal“, jak utečenci nazývají les, kde žijí paštunští Afghánci. Je tam neustálý pohyb sem a tam. Lidé chodí s kýbly a lahvemi. V tomto obrovském táboře, blízko chatrčí vyrobených z palet a plachet jsou i „umývárny“, říkají Afghánci s úsměvem. Napnuté modré plachty mezi topoly, kabiny bez sprchy na zemi jen dřevěná paleta. Voda se ohřívá na ohni v očouzené zinkové misce. K oplachování se teplou vodou se používají prázdné plechovky od konzerv. Na zemi leží láhve s šampónem, holicí strojky na jedno použití a prázdné plechovky. „Tady se umyjeme a druhý den jsme zase špinaví,“ povzdechne si Afghánec Ahmad, „celé tělo je nemocné.“
Pohled z Velké Británie
OSN v Calais je pro unii potupou
Vysoké komisařství OSN pro uprchlíky (UNHCR) se podle listu The Independent nastálo usídlí v Calais. Jeho úkolem bude imigrantům a žadatelům o azyl pomáhat při „vyjednávání“ s francouzskými a britský imigračními úřady. V okolí tohoto přístavního města táboří zhruba 1600 uprchlíků a migrantů. 20% z nich jsou děti. Žijí v úděsných podmínkách „bez základního vybavení“. Podle organizace Lékaři bez hranic většina z nich pochází z Afghánistánu, Somálska a Palestiny. Úřad vysokého komisaře popisuje vztahy mezi uprchlíky a obyvateli Calais za „napjaté“. Posledně zmínění vytýkají Velké Británii, že „neučinila dost, aby uchazeče o azyl odradila.“
Z opačného břehu kanálu la Manche, poznamenává list Daily Telegraph s určitou hrdostí, že migranti cestují do Calais, protože „se všichni chtějí dostat do Velké Británie.“ Podle tohoto konzervativního a občas frankofobního deníku je zásah OSN „smutně příznačný pro nedostatek vůle ze strany Francouzů tomuto problému čelit“ a potupou pro celou Evropskou unii. Problém bude dle Telegraphu vyřešen „pouze ve chvíli, kdy se hermeticky uzavřou vnější hranice Unie.“ Takové řešení však, „daleko přesahuje intelektuální schopnosti EU,“ běduje deník. Tisíce lidí tak budou při své cestě za lepším životem dál žít v „bídě okolo Calais s OSN, která se bude snažit jen hasit požáry,“ uzavírá deník.
