Už nějakou dobu se v evropském tisku objevují zprávy o tom, že Unie zakládá vlastní diplomatickou službu a zřizuje velvyslanectví. Odblokování Lisabonské smlouvy umožnilo vyložit na stůl jednu z největších novinek, které smlouva přináší.

Myšlenka společné evropské diplomacie není nová: poprvé se objevila v roce 2000 v rezoluci Evropského parlamentu. Evropský konvent, který v letech 2002-2003 připravoval Evropskou ústavní smlouvu, poté myšlenku unijní diplomatické reprezentace převzal. Představa o její podobě oscilovala mezi dvěma extrémy: tvorbou jednotné evropské diplomacie nadřazené diplomacii členských států a zachováním současného systému rozdělení mezi Komisí a Radou.

Model, který Konvent nakonec definoval – a který převzala Lisabonská smlouva – představuje kompromis mezi oběma přístupy. Slučuje útvary Evropské rady a Evropské komise pro vnější činnost a zapojuje diplomaty členských států. Vedení nad ním převezme vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, pod jehož kompetence tak bude spadat vnější činnost, o kterou se dříve dělila Rada s Komisí.

Dvě strany jedné evropské vnější politiky

Evropská unie je považována za mezinárodního aktéra už šestnáct let [od roku 1993, kdy vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva]. Ačkoliv její role v tomto směru nabývá na důležitosti, musíme konstatovat, že ještě není taková, jaká by vzhledem k rozměru EU a její politické a ekonomické váze měla být.

Evropská vnější politika má dva aspekty: jeden hospodářský a humanitární, který se řídí unijní metodou, a druhý politický ve smyslu mezivládním. První funguje poměrně dobře, druhý nikoliv. K dosažení lepších výsledků bude třeba udělat kvalitativní skok, vyvinout nový model, v němž by hrála zásadní roli Evropská služba vnější akce (ESVA). To by pomohlo vyřešit problémy jednotnosti, nedostatku soudržnosti, špatné viditelnosti, nesourodosti a slabé efektivity.

V nové smlouvě je zakotveno, že tato služba bude zřízena na základě rozhodnutí Evropské rady, která se vysloví na žádost vysokého představitele EU po předchozím projednání záležitosti s Evropským parlamentem a schválení Evropskou komisí. Je to složité, ale politicky velice důležité vzhledem k tomu, že poslední slovo zde nemají vedoucí představitelé států a vlád, jak je jinak v evropské politice běžně zvykem. Proto bude mít osobnost kandidáta jmenovaného na post vysokého představitele Unie zásadní význam.

Model společný či mezivládní

Minulý týden byly zveřejněny dva různé modely. 22. října schválil Evropský parlament rezoluci založenou na zprávě Brok. Tato rezoluce, považovaná za maximalistickou, směřuje k aplikaci filozofie EU na Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Rezoluce přichází s návrhem služby začleněné do administrativní struktury Evropské komise, která se rychle rozvine. Tato z hlediska administrativy a rozpočtu nezávislá služba by sdružila bývalé delegace Evropské komise za účelem vytvoření velvyslanectví EU.

Druhý model vyplývá ze zprávy švédského předsednictví. Má mezivládní charakter, přičemž hájí oddělení záležitostí unijních od mezivládních, zachovává současné delegace Evropské komise a zřizuje jako jediný orgán ESVA [Evropská služba vnější akce], který se bude zabývat pouze SZBP [Společná zahraniční a bezpečnostní politika], EBOP [Evropská bezpečnostní a obranná politika] a obecnými aspekty vnějších vztahů. Evropská komise si tak podrží výkonnou pravomoc v oblasti obchodu, rozvoje, rozšiřování a sousedství.

Mezi těmito dvěma modely se bude hledat kompromis. Velkou váhu při tom bude mít postoj Evropského parlamentu, který musí schválit kandidáta na post vysokého představitele na návrh Komise a Rady. Je tedy přirozené, že ho europoslanci na oplátku požádají o dohled nad zájmy Parlamentu. Celý proces bude uveden v chod a diplomatický servis bude postupně získávat různé pravomoci, jednotky a personál.

Uvidíme tedy, jaká bude podstata konečného modelu, zda bude mít navrch model mezivládní či unijní a zda se cíle, jímž je posílení evropské přítomnosti na mezinárodní scéně, podaří dosáhnout. Uvidíme rovněž, jestli daný model bude v rámci budování evropského projektu takovým průlomem, jako bylo zavedení vnitřního trhu nebo eura.