Nikdo se nesnaží zastavit Asada

Jak zareagovat na masakry v Sýrii? Tato otázka je čím dál ožehavější, ale Západ v čele s Evropou působí bezmocně a nerozhodně. Změnily se od intervence v Libyi podmínky?

Zveřejněno dne 16 února 2012 v 15:16

Je 8. února. Na operačním sále nemocnice v syrském Homsu obléhaném jednotkami prezidenta Asada leží dvouletý chlapec. Je mrtvý. Dům, v němž žil se svými rodiči, zasáhl granát vládních sil. „Na co ještě OSN čeká? Až budou všechny děti a ženy ve městě mrtvé?“ Takové jsou šokující záběry z videozáznamu komentovaného britským protirežimním aktivistou syrského původu Dannym Abdulem Dayemem, který byl zveřejněn naYouTube.

„Mrtví na asfaltu, části lidských těl roztroušené všude kolem. Proč nám nikdo nepomůže? Kde je humanita tohoto světa? Kde je k čertu OSN?“ ptá se Dayem zoufale. Už jedenáct měsíců potlačují syrské jednotky Bašára Asada neobyčejně tvrdě občanské demonstrace. Počet civilních obětí přesáhl 5 000.

Vůči syrskému režimu se vyostřují dva protichůdné postoje

Nedávnou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která požadovala okamžité zastavení násilí, přitom zablokovaly Rusko a Čína. Tyto dva protichůdné postoje se v mezinárodním veřejném mínění čím dál více vyostřují. Na jedné straně stojí zastánci mezinárodní intervence v souladu s doktrínou o odpovědnosti chránit („responsability to protect“, R2P), kterou v roce 2005 přijalo Valné shromáždění OSN. Mezinárodní společenství tím získalo právo k intervenci mírovými či vojenskými prostředky v případě, kdy vláda některého státu, krytá národní suverenitou, páchá zločiny proti lidskosti.

V případě Sýrie to znamená, že by Liga arabských států a Turecko vytvořily na obranu rebelů ve spolupráci s NATO jakousi nárazníkovou zónu chráněnou před vládními silami.

Newsletter v češtině

Sýrie není Libye

Na druhé straně stojí zastánci opatrnějšího přístupu, kteří namítají, že Sýrie není Libye a že podmínky, které operacím NATO zajistily v libyjském případě úspěch, nejsou v tomto případě všechny přítomny. Syrská opozice je daleko křehčí a roztříštěnější. Mezi znepřátelenými tábory neexistují pevné „hranice“, které by letectvo mohlo tak jako v Benghází zabezpečit. Situaci navíc komplikuje skutečnost, že se vraždění v Sýrii odehrává v hustě osídlených městských zónách.

Kdo se ale na Západě bude ještě snažit podpořit novou intervenci do arabského světa? V době války v Libyi vypadal rozpad eurozóny ještě jako sci-fi. Nyní tato hrozba skutečně existuje. Dále je málo pravděpodobné, že by čelní představitelé Spojených států a Francie prokázali ve volebním roce a s ohledem na křehkou národní ekonomiku stejné nadšení. Vedle toho se zdá, že se poprosincovém apokalyptickém evropském summitu, kdy „londýnská City“ musela pod nátlakem francouzského spojence vyskočit z vlaku evropské integrace, rozpadla ifrancouzsko-britská Srdečná dohoda. Chopí se intervenčního poslání Německo? To by bylo překvapení roku.

Syrská jiskra může zažehnout celý regionální sud střelného prachu

V posledních měsících bylo nejtvrdším obhájcem zájmů Asadova režimu ve světě Rusko. „Možná proto, že se na území Sýrie, v Tartusu, nachází jediná ruská námořní základna mimo bývalý sovětský prostor,“ vysvětlujeDmitry Gorenburg z harvardského Davis Center. Toto ruské předmostí na Středním východě má zásadní význam pro zásobování ruských lodí na cestách přes Středozemní moře. Zločiny proti lidskosti pak Rusko nijak neodradily od poskytování zbraní Sýrii: v roce 2010 představoval vývoz do Damašku 6 % celkového prodeje ruských zbraní. Investice ruských podniků do těžby syrského zemního plynu dosahují téměř 20 miliard dolarů.

Syrská jiskra by nakonec mohla zažehnout celý regionální sud střelného prachu a zavléci občanskou válku do Libanonu, Jordánska a Iráku. Irák je pro Američany dostatečně silnou vzpomínkou na to, aby se od nového dobrodružství v této oblasti raději drželi dál.

Evropská diplomacie

Ashtonová dosáhla dna

Evropa je zaslepena krizí eura a není schopna reagovat na situaci v Sýrii. Je to poslední důkaz „neúspěchu evropské zahraniční politiky, kterou měla teoreticky posílit Lisabonská smlouva,“píše v deníku ABC analytik mezinárodního dění José María de Areilza. Arabské jaro podle něj

nabízí několik ukázkových příkladů rostoucí neschopnosti evropské zahraniční politiky, která vůči vraždění v Libyi či občanské válce v Sýrii staví moc založenou na přitažlivosti, respektive zbytečnou „měkkou“ sílu.

Areliza kritizuje především roli Catherine Ashtonové. Vysoká představitelka EU pro zahraniční záležitosti podle něj

dosáhla dna, což se zdálo obtížné. A stalo se tak proto, že vyjednala dohodu, v jejímž důsledku zůstává aktivita její zahraniční služby podřízena byrokratickému souhlasu tří komisařů, kteří jí v evropské exekutivě otevřeně konkurují.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma