Procházíme-li ulicemi Reykjavíku, nic nenasvědčuje tomu, že by tu vládla extrémní bída. Islandští bezdomovci nespí venku ani v zimě, ani v létě. Existují tu azylová centra pro muže, pro ženy, ale i pro páry. Na lidech, kteří právě přicházejí o byt, protože jejich splátky, indexované na cizí měnu, jsou nyní dvojnásobně vyšší, zatímco příjmy stagnují, ještě tíseň není vidět: banky dostaly příkaz proměnit krachující majitele v pronajímatele svých obydlí. Děti tak mohou zůstat ve škole ve své čtvrti, čímž se zamezí panice na trhu s realitami, která by mohla způsobit další propad cen. Krize tady přitom je, patrná na burze, v plánech do budoucnosti, od kterých se upouští, v hlavách lidí.

Finanční bankrot tvrdě postihl zemi, která se považovala za nedobytný přístav prosperity. Na podzim roku 2008 zkrachovaly tři největší islandské banky. Islandská koruna prudce poklesla a vláda musela požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond (MMF) a své evropské sousedy. Ekonomika se v roce 2009 propadla o 8 %. Island je mladá země, kde dochází k rychlým změnám, na které obyvatelstvo velice pružně reaguje. Život Islanďana sestává většinou ze tří nebo čtyř životů. Jedná se o natolik běžný jev, že sociologové mívají velké problémy s tvorbou statistik. Je téměř nemožné sestavit například profil rybářů, neboť rybáři jimi málokdy zůstávají po celý život. Rybář je rybářem a pak něčím jiným, respektive rybářem a zároveň něčím jiným. Halldor Arnason (58 let) je rybářem už čtyřicet let a teď se snaží svou aktivitu rozrůznit. Je rád, že na začátku dvacátého století přišli do oblasti fjordu Patreksfjördur, kde nyní pracuje, francouzští rybáři. V roce 2009 měl jeho člun poruchu. Ještě před dvěma lety by ho poslal na opravu do Anglie nebo do Polska, ale kvůli krizi je lepší nechat ho opravit na místě. Island v tomto odvětví podobně jako v jiných relokalizuje.

Bezpodmínečná nutnost splatit dluh

Devalvace islandské koruny zhodnocuje cenu ryb v místní měně. Podmořské zdroje korálů (používané k čištění odpadních vod) poskytují zaměstnání lidem v sousedních fjordech. Zatím eperimentální chov mušlí sází na zákaz letního rybolovu v Evropě. Do místního života se zapojují Poláci, z nichž se mnozí živí zpracováváním ryb. Prázdné domy tak nacházejí kupce a venkovské oblasti, zaznamenávající obecně úpadek, tak mají projednou nad městem navrch. Hlavní město a jeho předměstí se zanořují každý den o něco hlouběji do nervózní zasmušilosti. Ve zdevastovaném ekonomickém prostředí, kde se pouze 11 % podniků dokáže obejít bez intervenční podpory znárodněných bank, se musí přizpůsobit každý. Občas se tu dokonce obracejí role. Zruinovaní boháči nebo ti, kteří právě na mizinu přicházejí, vypadají zbědovaně, zatímco lidé, kteří z velké sociální hry vycházejí jako poražení a kteří o všechno přišli už před krizí, se nyní ocitají s ostatními na stejné lodi a v deprimujících zimních časech se zdají být v dobrém rozmaru.

Jsou lidé, kteří se obávají rostoucí nezaměstnanosti, ale také ti, kteří vidí ještě dál, kteří vidí dobu, kdy bude třeba Angličanům a Nizozemcům splatit miliardové dluhy on-line banky Icesave. Islandský stát naneštěstí za vklady ručil. Vláda už dvakrát podepsala v souvislosti s krachující bankou dohodu se zeměmi, které se účastnily finančního záchranného plánu. Už dvakrát ale byla smlouva vypovězena, poprvé parlamentem (Althing), podruhé prezidentem Olafurem Ragnarem Grimssonem, který navrhl předložit tuto otázku referendu plánovanému na 6. března. Všechny strany se tváří, že o referendum stojí, přitom ale mají strach. Ač se kolem této situace mnoho napovídalo jak v parlamentu, tak v tisku, Islanďané podle průzkumů přiznávají, že tomu příliš nerozumějí. Ruce si mnou akorát nacionalisté a populisté, kteří vidí v zavržení Evropy iluzi znovunabyté důstojnosti. Ať už se ale referendum bude konat, či nikoliv, a voliči se rozhodnou tak či onak, dluh anebo jeho část se bude muset splatit v každém případě.

Čekání na záblesk slunce a další půjčku MMF

Jakmile opustíme Reykjavík, obklopí nás islandská příroda, velkoryse ignorující finanční trable země, kterých už pár zažila. Krizi tu připomíná snad jen vyšší cena benzínu. Po cestě na Hveragerdi a Selfoss pak stojí stovky neprodaných a neprodejných ojetých 4x4, čekajících na nového majitele, který se sotva kdy objeví. Ti, kdo chtějí odjet ze země s autem na palubě trajektu, za něj musí předem splatit půjčku. Někteří to řeší tak, že ho tu prostě nechají jen tak stát. Stefán Jónsson žije nedaleko Flúdiru a se svým synem hospodaří na zemědělské usedlosti o rozloze 600 h. Jeho víra v budoucnost země je nezlomná. Podobně jako rybáři se staví proti vstupu Islandu do Evropské unii, který by znamenal konec přímým zemědělským podporám. Ví ale, že je na tom lépe než lidé z města, zejména pak ti, kteří pracují ve stavebnictví. Dlaždič Johann je bez práce, natěrač Hilmar odešel ze zaměstnání, zahradník Fridrik přišel o zákazníky.

Island čeká. Čeká na to, až bývalá francouzská soudkyně norského původu Eva Joly, která mu přispěchala na pomoc, najde peníze ukryté v daňových rájích. Ještě více ale čeká na zákazníka se zájmem o jeho levnou energii, na další půjčku MMF, na jasnější záblesk slunce. Jistý si může být jen jednou věcí: že se prodlužují dny.