"Chceme být slyšet, chceme, aby nám naslouchali, chceme se rozhodovat společně!" – pronesl Nicolas Sarkozy na konci března před studenty Columbijské univerzity v New Yorku, v podvečer mítinku s Barackem Obamou. Jeho slova vypovídají o tom, co si velká část evropských lídrů o americkém presidentovi, který se prohlašuje za "pacifického", myslí potají. Je to křik spojenců, kteří si připadají zanedbávaní. To, co naopak neříkají je, že ve skutečnosti o pět dní dříve prezident Evropanům opravdu naslouchal. Pouze však prostřednictvím videokonference a v malém kroužku. Barack Obama se na konci 2009 rozhodl vytvořit nový formát, kterému diplomaté dali následně přezdívku "Čtyřka hlav", podle čtyř zemí, které se videokonference účastní: Spojené Státy, Velké Británie, Francie a Německo.

Busta Winstona Churchilla

Jako "Čtyřka" se nyní prostřednictvím obrazovky schází teoreticky každý měsíc Barack Obama, Nicolas Sarkozy, Gordon Brown (či jeho nástupce) a Angela Merkelová. Jedná se zde o široké paletě obsažných problémů, jakými jsou Irán, Afghánistán, Blízký východ, skupina G20 či regulace finančního sektoru. "Čtyřka" není úplnou novinkou, existovala už od konce studené války, avšak na nižší diplomatické úrovni, všeobecně sdružující politické vůdce nebo ministry zahraničí. Nyní byla zvolena mini výkonným výborem, kontaktní skupinou zahrnující evropské vůdce schopné přispět k řešení problémů, kterým pan Obama musí čelit.

Velké a malé důvody k tomuto zklamání se za rok mezi Obamou a Evropany nahromadily. Když pan Obama vešel poprvé do Oválné pracovny Bílého domu, vyhodil z ní bustu Winstona Churchilla, kterou zde umístil George W. Bush jako dárek od Tonyho Blaira. Britové poznali, že "zvláštní vztah" mezi oběma zeměmi je u konce. Východní Evropané zase došli ke zklamání s jednostrannou přestavbou projektu protiraketového štítu. V listopadu 2009 se Obama nezúčastnil oslavy dvaceti let od pádu Berlínské zdi, po tom co naopak usoudil, že jeho přítomnost je nepostradatelná v Kodani při obhajobě kandidatury Chicaga na příští Olympijské hry. Další měsíc pak diskutoval s "novými" zeměmi v Kodani o klimatických změnách, bez toho, že by Evropané byli v sále přítomni.

Transatlantická videodiplomacie

Barack Obama vyrost na Hawai a v Indonésii. Jeho keňský otec patřil k africké elitě 60. let a toužil Jih emancipovat z trosek starých říší. Jeho dědeček pracoval jako "boy" u britských kolonialistů. Na Harvardské univerzitě se Obama zajímal o třetí svět. V jeho vizi světa zbývá citu pro Evropu jen málo. Obamovi kritici vždy tvrdí, že se raději baví s nepřáteli Ameriky, než s jejími přáteli. "Tato administrativa vidí Spojené státy jako ve světě ustupující mocnost," komentuje Eric Edelman, bývalé číslo tři v Pentagonu, za Bushovy administrativy, "ona si pak myslí, že jediným pólem, který ustupuje rychleji než ona sama, je Evropa."

Prezident Obama soudí, že v našem proměnlivém světě je hodnotový základ, který ho s Evropou spojuje, netřeba dlouze oslavovat. Jeho vztah se starým kontinentem se vyznačuje nedostatkem osobních sympatií, klamy ohledně evropské snahy v Afghánistánu a neustálým zanášením, když se jeho vláda ocitne v hádkách se svými kritiky. Prezident tak raději deleguje viceprezidenta Joe Bidena nebo ministryni zahraničí Hillary Clintonovou. Rád jedná především s Ruskem a to i přes hlavy Evropanů, kteří se naopak pokouší osvětlit podezření o spojení mezi smlouvou START o nukleárních arzenálech a vývojem amerického protiraketového štítu.

Evropa si připadá nedostatečně brána v potaz, tváří v tvář největším výzvám je však pro Spojené státy oporným bodem. To společně s ní chce Obama sdružit státy svolné k uvalení ekonomických sankcí na Irán. Evropa a Spojené státy dohromady představují 54 % světového HDP, proti pouze 16 % skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), která je navíc nesourodá a nejednotná. Po tom, co Lisabonská smlouva nevedla ke příliš impozantním nominacím, se prezident Obama očividně rozhodl, že jen velké evropské státy jsou s to mluvit k otázkám pro něj důležitým. Diskrétní charakter "Čtyřky" se dá chápat. Na nové evropské instituce příliš nehledí, je spíše ztělesněním Západu, od kterého se Barack Obama rád odlišuje, aby se tak mohl snáze bavit se zbytkem světa. Ať už jde o cenu útěchy či snahu o účinnost, zrodila se transatlantická video-diplomacie.