Více Evropy? Ne, děkuji.

Evropská unie v současnosti zažívá antidemokratický převrat a nikdo proti tomu zdá se nic nenamítá. Ani v Portugalsku, ani ve většině ostatních evropských zemí. Protest a vzdor vyjádřila pouze Velká Británie, jejíž demokracie patří k nejstarším a nejlépe etablovaným.

Že přeháním? Nemám ten pocit. Transevropský převrat, jak jej nazývám, a to vážím slova, spočívá v pokusu narušit národní suverenitu, což povede k porušení rovnováhy v Lisabonské smlouvě a podrobení národních parlamentů. Opatření jsou veřejnosti prezentována jako důležitý krok k „ještě větší dávce Evropy“ a jako první konkretizace panevropské „ekonomické vlády“. Voliči ale nebyli ani jednou vyzváni k tomu, aby se k nim vyjádřili, stejně jako oni sami nikdy nedali najevo vůli hlasovat.

S přesvědčením, že se na rovné cestě člověk nikdy nezastaví, se chystáme udělat delší krok, než na jaký nám stačí nohy, jeden z těch, které by mohly přivést Evropu k zániku – Evropu, kterou podemlívá nesmiřitelný rozkol mezi federalistickými elitami a voliči, kteří už se neztotožňují s prostředím a pravidly rozličných národních demokracií.

Unie nezvládá zkoušku demokracie

Mezi prostorem, v němž má občan pocit, že má co říci (kterým, ať se to komu líbí či ne, stále je a nadále zůstane prostor národních států), a prostorem, kde se stále častěji vydávají rozhodnutí, a to rozhodnutí čím dál méně populární, neexistuje spojitost.

Evropská unie propadá u nejdůležitější z demokratických zkoušek: neví, jak mírovým způsobem nahradit svou vlastní vládu. I když Evropský parlament může odvolat Evropskou komisi, nemůže udělat to samé s Evropskou radou a navíc žádný volič nevolí evropské poslance s ohledem na to, kdo bude příštím předsedou Komise.

Evropský rozpočet není možné navýšit

Nesmíme si myslet, že se tu jedná o okrajový problém, který překoná „smělost“, „odvaha“ a „vize“ údajných evropských lídrů, o nichž se tvrdí, že neexistují. Je to problém zásadní, neboť větší politická jednota není možná bez většího transferu suverenity, stejně jako nelze uvažovat o „ekonomické vládě“ hodné tohoto jména bez skutečného evropského rozpočtu.

Můžeme-li být ještě předmětem našeho váhání povinnost – obdařená symbolickou vahou – předkládat rozpočet ke schválení nejprve Bruselu (komu v Bruselu, to nikdo neví) a až poté národnímu parlamentu, můžeme-li žít stále ještě v iluzi, že skutečnými šéfy Unie jsou unijní orgány, a nikoliv nejmocnější členské státy v čele s Německem, chceme-li ignorovat nebezpečí, že nadvláda velkých států vyprovokuje nacionalistické reakce, pak naproti tomu nemůžeme nebrat v potaz nemožnost zvýšit evropský rozpočet. Většina států a jejich národů, ne-li vůbec všechny, by to totiž v krátké době odmítla.

Dokáží evropští lídři spolknout svou hrdost?

Hlavní problém, na který nynější krize poukázala, spočívá v tom, že jakmile státy ztratí kontrolu nad svou měnovou politikou, nedisponují žádnými prostředky k tomu, aby svou ekonomiku rychle vyléčily ze ztráty konkurenceschopnosti. V měnové unii to lze řešit pouze vnitřním transferem zdrojů ve prospěch postižených regionů či zemí, tak zvanými „asymetrickými šoky“. Avšak k zavedení takových vnitřních transferů, které by pomohly vyvést postižený region či zemi z krize, je zapotřebí rozpočet dalece přesahující současných 1,23 % HDP Evropské unie. Kdyby evropští lídři dokázali potlačit přehnanou hrdost, viděli by, že z hlediska zdraví evropských demokracií je výhodné se obrátit na MMF (nebo podobnou instituci). Zásah do národní suverenity spojený s tímto typem intervence totiž bude na rozdíl od definitivních transferů suverenity, o jakých se v současnosti uvažuje, vždy jen dočasný.

Krize představuje příležitost

Je pravda, že některé země (jmenovitě Řecko, Portugalsko a Španělsko) se dnes ocitly ve svízelné situaci kvůli chybám, které samy udělaly. Mohli bychom zajít ještě dál a říct, že si zaslouží, aby jim na ministerstvu financí seděl strážník (nebo někdo další). Nemělo ale dojít k tomu, aby škody způsobené krizí suverénních dluhů vedly ke kvapným opatřením, která mohou – v protikladu s tím, čeho chtěli podle svých slov dosáhnout jejich obhájci – občany spíše oddálit od EU než přispět ke konsolidaci tohoto prostoru. Prostoru, k jehož velkým úspěchům patřily vždy úspěchy spojené s hospodářskou integrací a který zažil největší prohry ve chvílích, kdy snil o tom, že se z něj stane nová politická mocnost.

Krize, a to je dobré znovu zopakovat, nejsou pouze příležitostí k tomu, zrychlit krok na zbývající cestě. Stejně tak nabízejí příležitost změnit itinerář.