Vyberte si jazyk
Úspěch Zelených ve volbách do Evropského parlamentu ve Francii nesmí být přeceňován, ani podceňován. Nesmí být přeceňován, protože je částečně výsledkem neschopnosti Socialistické strany, nízké důvěryhodnosti strany MoDem a malých levicových uskupení. Nesmí být podceňován, neboť svědčí o politickém pokroku ekologického uvědomění v naší zemi.
Ale co zůstává stále nedostatečné, je uvědomění si vztahu mezi politikou a ekologií. Problémy soudnictví, státu, rovnosti a společenských vztahů se totiž ekologii vyhýbají. Politika, která by v sobě neobsahovala ekologii, by byla politikou osekanou, neúplnou a na druhé straně, politika omezující se pouze na ekologii, by byla neúplnou rovněž.
Představa „nadpřirozeného“ člověka ještě nebyla nahrazena představou naší vzájemné závislosti na živém světu, jehož smrt by znamenala i smrt naší.
Veškerá ekologická politika má dvě tváře, jednu otočenou směrem k přírodě a tu druhou ke společnosti. Tak jako politika, která si klade za cíl nahradit velmi znečišťující energii z fosilních paliv zdroji čistými má zároveň i aspekt politiky zdravotní, hygienické a kvality života. Politika úspor energie má pak současně i dimenzi politiky bojující proti konzumu středních tříd. Politika, která si klade za cíl zastavit znečišťování měst, rozvíjet elektrickou veřejnou dopravu, přeměnit historická centra měst v pěší zóny, usilovně přispívat k opětovnému zlidštění měst, které by v sobě zahrnulo mimo jiné i obnovení sociální smíšenosti potlačením sociálních ghett, mezi která patří i ghetta pro privilegované vrstvy společnosti.
Skutečně, druhá tvář ekologie v sobě zahrnuje i rozměr ekonomický a sociální. Existuje i něco hlubšího, co se zatím v žádném politickém programu nenachází. Tím je pozitivní potřeba naše životy měnit, a to nejen ve smyslu skromnosti, ale zejména ve smyslu kvality a poezie života.
Ale právě tato druhá tvář není v politické ekologie ještě příliš rozvinuta. Především si ještě neosvojila druhé poselství, fakticky jej doplňující, které bylo vytvářené ve stejnou dobu jako poselství ekologie, tedy na počátku 70. Let Ivanem Illichem [rakouským myslitelem, který se zabýval politickou ekologií]. Ten zformuloval originální kritiku naší civilizace, ukázal, kolik psychických těžkostí doprovází vývoj materiálního blaha. Psychické neduhy léčily a léčí léky, prášky na spaní, antidepresiva, psychoterapie, psychoanalýza, různí guruové, ale nejsou brány jako vliv civilizace.
Výpočet, který se uplatňuje na všechny aspekty lidského života, však zakrývá vše, co spočítat nelze, jako utrpení, štěstí, radost, lásku, zkrátka vše co je v našich životech důležité a co se zdá být mimo společnost, tedy čistě osobní. Všechna navrhovaná řešení jsou kvantitativní: hospodářský růst, růst HDP. Kdy tedy vezme politika v potaz ohromnou potřebu lásky, kterou v sobě lidský rod ztracený ve vesmíru nese?
Politika, která by zahrnula ekologii do problému lidstva v celé své celistvosti, by čelila problémům, které kladou negativní vlivy, jež jsou ve vztahu ke vlivům pozitivním čím dál tím důležitější, rozvoj naší společnosti, jejíž solidarita upadá, což by nás přinutilo pochopit, že nastolení nové solidarity je hlavním aspektem civilizační politiky.
Takto by politická ekologie mohla vstoupit do nové velké obrozené politiky a k jejímu obrození přispět. Pokud politická ekologie v sobě nese svou pravdu i nedostatky, levicové strany v sobě nesou, každá svým způsobem, své pravdy, své chyby a slabosti. Všechny by se měly rozložit, aby se mohly opětovně zformovat v obrozenou politickou sílu, která by byla schopna otevírat cesty. Hospodářská cesta by byla cestou pluralitního hospodářství. Sociální cesta by byla cestou snížení nerovností, odstranění byrokracie ve veřejných i soukromých orgánech, zavedení solidarity. Existenciální cesta by byla cestou reformy života, kde by se do lidského povědomí dostalo to, co je mlhavě pociťováno každým z nás, a sice že láska a pochopení jsou pro lidskou bytost těmi nejcennějšími statky a že důležité je žít poeticky, to znamená v rozvoji sebe sama, společenství a horlivosti.
A pokud je pravda, že naše globalizovaná civilizace směřuje do propasti a že tedy musíme kráčet po cestě jiné, všechny tyto nové cesty by se měly sbíhat, aby tak vytvořily cestu novou, která by směřovala k přeměně, spíše než k revoluci. Nestojíme ani na začátku politického obrození. Ale politická ekologie by mohla zahájit a oživit počátek tohoto počátku.
