Vyberte si jazyk
Jedním ze stereotypů evropské politiky je vybarvování Balkánu „na černo“. „Sud střelného prachu“ na jihovýchodě Evropy, kalná snůška nesmiřitelných nacionalismů, netolerance a násilí, Kosovo, hospodářská zaostalost, fundamentalismus atd. Jakoby všechny neřesti předmoderní doby, totalitarismu, neevropanství navzájem soupeřily o nejtrefnější definici tohoto neduživého území, které se zákeřně tlačí na hranice západní civilizace. Z pohledu rozvinutých zemí je těžké říct, co je nákladnější: snažit se zaostalý region ekonomicky integrovat a vyhnout se tak rizikům jeho úpadku, či region opustit, ale být nucen k velkým vojenským výdajům na řešení krizí, které by z ponechání oblasti svému osudu vyplynuly.
Takovéto vyobrazování některé země Balkánu silně popuzuje, a proto se snaží své geografické nálepky zbavit. Chorvatsko a Slovinsko se pokouší „migrovat“, aby získaly středoevropskou identitu. Rumunsko, které leží na severu od Dunaje se někdy chová, možná do jisté míry oprávněně, jako „arbitr“ regionu a zároveň se od náležitosti k němu distancuje.
Obětní beránek nevděčné západní civilizace
Chmurný portrét v něm nahrazuje euforický obraz: Balkán je kolébkou Evropy (odkud plyne i její název, který vymysleli Řekové), Balkán je solí a kořením kontinentu, uchovatelem jeho pravosti a tradice. Dovolává se antického Řecka a Byzance, jakožto pevných bodů, které jej definují. K těmto velkým zakladatelským ctnostem se přidávají asociace mučednictví. Balkán je obětí západní politiky, obětním beránkem, metropolí utrpení nevděčné západní civilizace, která by vlastně neexistovala nebýt východních „hradeb“.
Hrdost na balkánství nicméně vůbec neřeší chronické napětí, které prochází regionem do hloubky. Každá balkánská země se považuje za „skutečné“ centrum Balkánu. Tímto způsobem odstartoval zuřivý zápas o vedoucí postavení, blouznivá nacionalistická ješitnost, která osciluje mezi patetismem a směšností.
A aby to bylo ještě komplikovanější, k tomu všemu se přidává obrázek, který si o Balkánu dělá Evropská unie. Chtěla by být shovívavá, nestranná, „politicky korektní“, ale často se omezuje na výlučně kvantitativní analýzu, předsudky a didaktismus.
Brusel nemá čas chápat, ani trpělivost naslouchat
Brusel nemá ani čas chápat, ani trpělivost naslouchat. Vše dává do nadbytku paternalismu („víme lépe, co je pro vás dobré“) či do matoucí kontraproduktivní přívětivosti („nechceme vám dávat lekci, nemáme právo vám cokoliv nutit“). První verze dráždí místní hrdost, druhá podněcuje sterilní samolibost. Vyvozujeme z toho, že je stejně obtížné pomáhat, jako nechat si pomoci.
Evropskému „centru“ se stále nedaří klišé o Balkánu a pejorativní náboj, které v sobě toto geografické označení nese, nahradit množstvím hlubších znalostí o regionu. Pokud chceme tuto oblast „zachránit“ jen proto, aby nás chránila proti možným „pohraničním“ komplikacím, nikdy se nedozvíme, co vlastně zachraňujeme. Otázka by tedy měla spíše znít: proč si země tohoto regionu zasluhují zachránit a které evropské hodnoty by byly neúspěchem svévolné balkánské politiky ztraceny? Bez této perspektivy Balkán zůstane, jak kdosi říkával, „peklem vydlážděným špatnými úmysly velmocí“.
Volby
Naša stranka - strana za multietnický stát
Tři intelektuálové – Danis Tanović, který získal v roce 2001 Oscara za film Země nikoho, divadelní režisér Dino Mustafić, a bývalý kameraman agentury Reuters Pedja Kojović – založili společně v roce 2008 „multietnickou“ politickou stranu Naša stranka [Naše strana]. „V Bosně a Hercegovině stále zatížené válečným dědictvím, rozdělené nacionalismem, podkopané korupcí a strachem z budoucnosti“ pranýřují „jak muslimské, tak srbské a chorvatské nacionalisty, kteří ‚drancují‘ zemi, a kritizují ‚apatii‘ mladých generací,“ píše Le Monde, který jim věnuje dlouhou reportáž.
Od svého založení v roce 2008 se strana vedená Bojanem Bajićem rozšířila „o další skupinu revoltujících, kteří sem přišli z nevládních organizací a asociací na obranu lidských práv a kteří sdílejí stejné antinacionalistické přesvědčení a stejnou averzi vůči korupci, jež zamořuje zemi,“ pokračuje deník.
V komunálních volbách v roce 2008 zaznamenala Naše stranka první úspěch: „Nejenže muslimský Bosňan Ermin Hajder obsadil post starosty ve městě Bosanski Petrovac [na západě země, 5000 obyvatel], a to jmenovitě díky hlasům mladých a místní srbské komunity, ale nové hnutí získalo i dostatečný počet křesel na sarajevské radnici k tomu, aby umožnilo Sociálně-demokratické straně (SDP), která je rovněž stranou multietnickou a proevropskou, přebrat muslimským nacionalistům radnici v hlavním městě.“
Pro nadcházející všeobecné volby, plánované na 3. října, sestavila strana v Republice srbské „koalici s jediným srbským antinacionalistickým hnutím, Novou socialistickou stranou (NSP) Zdravka Krsmanoviće, starosty města Foca.“ Naša stranka, která nebude nominovat žádného kandidáta na prezidenta, doufá, „že se jí podaří vstoupit do tří parlamentů (parlamentu Bosny a Hercegoviny a parlamentů dvou samosprávných jednotek), stejně jako do kantonálních rad.“ „V zemi, kde jsou občané zoufalí a voliči nechodí k volbám (…) Naša stranka doufá v zázrak, skok vzhůru,“ uzavírá Le Monde.
