„Už jsem vám vlastně říkal o skutečném původu násilí, které provázelo demonstrace proti Janukovyčovi? Ne? To je opravdu důležité pochopit. Protože dnes jde o všechno. Chceme svrhnout hlavu státu, ale zároveň jsme pacifisté.“ Taras Malkovič, který se narodil v roce 1988 v Kyjevě, je mladý ukrajinský básník, v současnosti stipendista krakovského institutu Villa Decius. Brzy odcestuje do New Yorku se svým otcem Ivanem, který je sám jedním z předních ukrajinských básníků.

Tarase však dnes nejvíc zajímá osud jeho země. Před několika dny se v rámci jedné z manifestací na kyjevském náměstí Nezávislosti konalo shromáždění spisovatelů. Taras Malkovič tu před padesáti tisíci diváky přednesl svou nejnovější báseň – příběh rodiny katů, která zastává svou profesi už několik generací. Až se její nejmladší člen rozhodne rodinou tradici opustit. Katovský synek si ani nehraje s ostatními kluky na válku, nesnáší pohled na krev. Jeho otec se všemožně snaží přivést ho zpět na správnou cestu.

„Měl jsem před všemi těmi lidmi příšernou trému. Ale když jsem jim na konci řekl, že tu nejsme na garden-party, že na to nesmíme zapomínat, že se jedná o ,revoluci’, dav jásal. I ti, kteří se předtím politicky neangažovali, teď konečně sami vidí, co Rusko pro Ukrajinu představuje – trvalý status quo. Doby tvrdého útlaku se jednoduše střídají s jinými formami ukrajinského poddanství. Mnoho Ukrajinců to pochopilo až 21. listopadu, když byly demonstrace poprvé krvavě potlačeny. Ale bylo to jasné už dávno. Proruský tábor se to už ani nesnaží skrývat.”

Zbytečný jazyk

V kulturní sféře je situace vidět i na postoji ministra školství Dmitrije Tabačnika. „Během své cesty po Ukrajině letos v létě ministr v jednom rozhovoru prohlásil doslova, že ukrajinština je ,zbytečný jazyk’. A to si říká ukrajinský ministr školství!“

Skutečné nebezpečí ale představuje pro Tarase Malkoviče někdo jiný: podnikatel Viktor Medvetčuk, který ovlivňuje ukrajinský politický život už od nepaměti, i když se v posledních letech drží stranou. Když letos v létě přicestoval Vladimír Putin na Ukrajinu, stavil se u Janukovyče jen ne čtvrt hodiny. U Medvetčuka, jemuž se zde přezdívá „kardinál“ či „kmotr“, strávil času mnohem víc. Putin je ostatně kmotrem jeho dcery. „Medvetčuk byl v literárních kruzích znám ještě před mým narozením,“ říká Taras Malkovič. V roce 1980 byl mladý Medvetčuk určen jako advokát angažovanému ukrajinskému básníku Vasilu Stusovi (narozen v r. 1938), s nímž byl v té době veden proces. Čtyřicet let po Varlamu Šalamovi byl Stus poslán na Sibiř do gulagu poblíž Magadanu, kde na následky hladovky v roce 1985 umírá. „Udělal všechno proto, aby byl Stus odsouzen na smrt.“

Viktor Medvetčuk, který by nebyl v čele státu o nic lepší než Janukovyč, má manželku, která s jeho osobností dobře koresponduje: Oksanu Marčenkovou (30), televizní moderátorku pořadů typu ukrajinské verze „StarDance“. „Během rozhánění mírové demonstrace, vypráví Malkovič, vyskočili příslušníci berkutu – speciálních jednotek známých svou brutalitou – z auta, na němž byl vylepen název pořadu. Těžko v tom nevidět ironickou shodu okolností.“

Symbol jednoty

Princip nezávislé literatury nabývá na významu právě v době politických nepokojů poznamenaných manipulací s informacemi. Koncept „angažované literatury“, nad nímž se Západ už dlouho pousmívá, tu získává veškerý svůj smysl. Od prvního dne, kdy přišel do poklidných ulic Krakova, má Malkovič, který už přeložil sbírku irské poezie, ale také díla německých básníků Heineho, Goetheho a Brechta, v hlavě jedinou myšlenku: vrátit se do Kyjeva podpořit své přátele.

„Jeden z nich mi volal ve čtyři hodiny ráno z katedrály svatého Michala, kde našel úkryt spolu s dalšími zraněnými. Možná bych ale mohl být aktivní i odsud a dohlížet na to, aby zbytek světa nebyl zahrnován lží. V týdnu mezi 30. listopadem a 3. prosincem podal ukrajinský generální prokurátor 53 stížností proti mírovým demonstrantům, z nichž někteří leží v nemocnici. Dostali se pod ruku výtržníků najatých k tomu, aby vyprovokovali berkut a pak se vytratili. V blízkosti těchto placených výtržníků se ale často našla ruská kamera zaznamenávající brutalitu demonstrantů.“

Podle Tarase Malkoviče bychom neměli podceňovat význam, jaký má pro Ukrajinu Vitalij Kličko. „Zatím jsme ještě nedospěli do bodu, kdy můžeme udělat šéfem prvního, kdo přijde. Nic ale nepůsobí silnějším dojmem než vidět Klička, jak během demonstrací chytne jednoho z výtržníků za límec a chce po něm vysvětlení. Přesvědčený demokrat je nejlepším symbolem možné jednoty.“