Tři oblasti, které představují kámen úrazu ve vztazích mezi Francií a Itálií, nám dávají příležitost k zamyšlení se nad současnými problémy Evropské unie. První je hospodářský nesoulad: Itálie připravuje dekret s cílem zabránit francouzskému kapitálu převzít na základě celkem standardních kroků kontrolu nad tím, co Italové považují za vlajkovou loď svého zemědělsko-potravinářského průmyslu – mlékárenským gigantem Parmalat.

Druhou je politický nesoulad v otázce Libye: Francouzi chtějí spolu s Brity Kaddáfího odstranit, zatímco Itálie kvůli dobrým vztahům dotyčného s Berlusconim hledá veškeré dostupné prostředky, které by diktátorovi umožnily čestný a spořádaný odchod. Poslední oblastí je nesoulad v oblasti imigrace: Itálie, která je prostřednictvím ostrova Lampedusa vstupní branou pro ty, kteří využili tuniské revoluce a chtějí se dostat do Evropy, kritizuje francouzský postoj spočívající v uzavření francouzsko-italských hranic pro imigranty, kteří by chtěli pokračovat v cestě a nalézt si práci ve Francii.

První problém je naprosto neslučitelný s pravidly dobrého fungování jednotného trhu. Italský postoj je tedy stěží jakkoli přijatelný. Na druhou stranu je třeba si všímat, že je součástí něčeho, co vlády využívají stále častěji, tedy hospodářského patriotismu chránícího jako hradba před silami trhu. Nedávno to zažili i Němci s aférou Opel, ale tento argument, který Itálie dnes obrací proti Francii, využívají rádi i Francouzi. Tyto sterilní války se vedou především na úkor evropského spotřebitele, přestože i koncentrační procesy nepochybně vedou k sociálním problémům.

Druhá problémová oblast nás vrací k otázce evropské obrany. Postoj Říma, který je bližší Moskvě než Paříži, je těžko stravitelný. Shovívavost Berlusconiho a Putina k plukovníku Kaddáfímu se dá zčásti vysvětlit zvláštními vztahy mezi Kaddáfím a Berlusconim a mezi Kaddáfím a Putinem. Ale italský přístup a ještě více přístup Německa nám připomíná rok 2003. Jako bychom dnes zažívali rok 2003 naruby. V onom roce totiž válka v Iráku rozbila Evropu. Na jedné straně stál Řím, Londýn a Madrid s Georgem Bushem. Na druhé straně pak Berlín a Paříž, které spolu s Moskvou vytvořily protiválečnou osu. Je třeba mít na paměti, že Evropské unii dalo dost práce tuto stopu vymazat.

A v tom je další paradox. Sbližování v rámci vojenské operace pod značkou povinnosti zasáhnout mezi Londýnem a Paříží je možná znamením, že by zapojení Británie do zárodku evropské obrany mělo být možné. Společná obrana je o to důležitější, že vůdčí postavení USA už není tím, čím bývalo. Evropané se tedy rozdělí na ty, kteří se budou chtít i nadále dovolávat vůdčího postavení Ameriky, a na ty, kteří, jako to právě učinily Francie a Británie, mají za to, že v této chvíli, kdy dochází k relativnímu snižování vedoucí role USA, je možné přerozdělení rolí, přičemž Evropa na sebe vezme větší iniciativu.

Stejně jako postoj Itálie si v otázce Libye a imigrace zaslouží kritiku i ostatní evropské státy. Nízká míra solidarity, které se Itálii dostává, je přímo šokující. Tento velice závažný nedostatek Evropy dnes dokresluje situace v Lampeduse. Každému je jasné, že možné zvládnutí migračních toků může záviset jen na stále koordinovanějším a koherentnějším postoji dotyčných evropských států. Avšak čeho jsme byli doposud svědky? Zarážejícího představení italské vlády, která nechala situaci na místě vyhrotit, aby v očích veřejnosti lépe ospravedlnila radikálnější opatření; a zároveň evropských vrcholných představitelů, kteří si zřejmě všichni vybrali za svůj vzor Piláta Pontského. Tato situace je nepřijatelná.

Z těchto epizod, které zase pro jednou rozdělují Itálii a Francii, jasně vyplývá, že každý další den by nás měl přesvědčit o tom, abychom se stůj co stůj vrátili na ztracenou cestu evropské integrace.