Srbské bezpečnostní složky zadržely Ratka Mladiče v domě jeho bratrance v Lazarevu, vesnici nedaleko severosrbského Zrenjaninu. Přesněji zadrželi občana, který se představil jako Milorad Komadič, což velice připomíná zatčení jistého Dragana Dabiće v roce 2008, který byl známější pod svým skutečným jménem Radovan Karadžić. Srbsko tak obrátilo významný list svého politického života, když se odpoutalo – sice dost pomalu – od své válečné minulosti. Minulosti, která nemá legální politické následovníky, ale zato má na svědomí množství obětí a vyplodila mnoho katů. Srbsko si vyrovnalo účty s mezinárodní spravedlností.

Ve chvíli, kdy toto neslavné období končí, zůstává řada otázek bez odpovědi. Proč to všechno trvalo tak dlouho? Proč už není Mladić několik let v Haagu? Proč se jej několika předešlým vládám nepodařilo zatknout, proč mělo „pátrání“, ať už skutečné, či předstírané vždy dva až tři dny zpoždění za uprchlíkem? Kteří vysoce postavení lidé, zejména v armádě, mu po celá ta léta pomáhali? A budou potrestáni? Věděly státní instituce, či některé z nich, kde se Mladič skrývá, a nedopouštěly se snad nečistých kalkulů či výměnných obchodů? Můžeme si rovněž klást otázku, zda během předcházejících mandátů, zejména Vojislava Koštunici, existovala skutečná vůle Mladiče zatknout a poslat do vězení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu. A jestli tato absence „politické vůle“ nepředstavovala závažné porušení zákona, z něhož by se měla vyvodit trestní odpovědnost.

Mladič není jediným problémem Srbska

To jsou legitimní a důležité otázky, na něž by měla současná vláda poskytnut přesvědčivou odpověď. Nicméně dnes jde především o to, že dlouhé pátrání skončilo, což Srbsku dává obrovskou příležitost vymanit se ze začarovaného kruhu. Bylo by příliš jednoduché domnívat se, že Mladič a Hadžič [poslední z politických představitelů obviněných z válečných zločinů na útěku] představují jediný a nejzávažnější problém Srbska na cestě do euroatlantických organizací. Ale bez jejich vyřešení by nemohlo dojít k žádnému pořádnému pokroku. Navíc v době, kdy se vládní politika ohledně Kosova opět ocitla ve slepé uličce a v rozporu s vůlí vstoupit do Evropské unie.

Ať už je tomu jakkoli, v lidské přirozenosti je zakódované, že chyby minulosti vymazávají z paměti úspěchy dneška. Polapením Mladiče prokázal prezident Boris Tadič a jeho politická koalice [vedená Demokratickou stranou] odhodlání obrátit list tím nejjasnějším způsobem. Zatčení Mladiče je rovněž ranou pro nacionalistickou pravici. Ta o sobě dá jistě vědět, proběhne několik demonstrací, ale to bude určitě vše. Srbsko totiž už nemá politické síly, které by byly schopné shromáždit davy kolem nějakého „srbského hrdiny“ jako Mladić.

Je třeba řešit Kosovo

Vzpomeňme, že Karadžič byl zatčen těsně před rozštěpením Srbské radikální strany (ultranacionalisté), z níž vzešlo nové nacionalistické uskupení v podobě Srbské pokrokové strany, které dnes nicméně flirtuje s proevropskými myšlenkami. Ty si sice navzájem odporují, ale vylučují konfrontaci s mezinárodní spravedlností.

Zatčení Mladiče rovněž posílí postavení Srbska v regionu, protože jeho neschopnost – či nedostatek vůle – respektovat závazky vůči mezinárodnímu právu byly jeho Achillovou patou a ideální výmluvou pro sousední státy, aby nerespektovaly ty své. Dnes tento příběh skončil a Srbsko za sebou téměř definitivně zanechává 90. léta. Říkám téměř, protože tuto noční můru není možné za sebou zanechat bez udržitelného řešení kosovského problému.

Zadržení Ratka Mladiče a jeho předání spravedlnosti je však možností, kterou kdyby současná vláda bývala nevyužila, promarnila by historickou příležitost očistit Srbsko. Šance tu tedy opět je.