Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet 2. června během svého projevu v Cáchách řekl, že by EU měla mít jednoho ministra financí. Rovněž vyzval k transformaci Unie v konfederaci států nového typu se společnou rozpočtovou politikou. Taková vize znamená pro národní suverenitu tvrdý úder.

Superministerstvo financí by kontrolovalo rozpočtové politiky a konkurenceschopnost jednotlivých členských zemí a mělo by právo veta na některá rozhodnutí v oblasti veřejných výdajů. Regulací by prošel celý finanční sektor EU. V podstatě by se jednalo o kontrolu rozpočtů členských zemí, přinejmenším těch, které přijaly euro. Podle modelu, který navrhuje Trichet, by se z těchto nezávislých států staly státy zpola závislé, a dokonce by se možná v jejich případě dalo mluvit pouze o územní autonomii. Žádný politický slovník takový státní útvar nedefinuje.

Měnová unie: nesmyslný tvor

Zmíněné návrhy nicméně nejsou žádnou novinkou. V souvislosti s řeckou krizí se vážně uvažuje o tom podmínit novou pomoc Aténám přísnou kontrolou řeckých veřejných financí, kterou by prováděla nadnárodní trojka, tj. zástupci Evropské komise, ECB a MMF. To je věc v Unii doposud nevídaná. Irsko a Portugalsko sice musely přistoupit na některé změny ve výdajové politice, nemusely se ale při tom podřizovat vnější kontrole. Řecko naproti tomu o svou suverenitu přichází a rozpočtovou politiku předává – jednak vlastní chybou, jednak protože je pod nátlakem – do cizích rukou, jako už to udělalo dříve s politikou měnovou přijetím eura.

Trichet, jemuž končí v čele ECB mandát, může svým vizím nechat volné pole působnosti. Není to ale žádný snílek, pouze vyvozuje zcela logické závěry z toho, co vidí. Z toho, jak eurozóna uvízla v pasti rozdílné fiskální politiky členských států, z toho, že se v ní setkávají země s vysokou mírou fiskální disciplíny a poctivými občany se zeměmi, které rozhazují peníze napravo nalevo, kde se občané staví s odporem k placení daní a podvádějí vlastní vládu, například pobíráním sociálních dávek, na něž nemají nárok.

Takové zvíře nemůže existovat,“ zvolal zoolog při pohledu na žirafu. Z biologického hlediska představuje žirafa skutečně tvora zbaveného smyslu. Podobně je tomu i s evropskou měnovou unií. Takový tvor by neměl ve své stávající podobě existovat. Přesto přežívá. Zatímco žirafa je hříčkou přírody, měnová unie je dílem člověka, plodem řady evropských kompromisů. K tomu, aby se mohla dále rozvíjet, ne-li přežít, musí projít proměnou, jejíž nejlogičtější směřování naznačil právě Trichet.

Myšlenkový i organizační přelom

Pokud by se jeho plány – které jsou blízké i předsedovi euroskupiny a lucemburskému premiérovi Jean-Claude Junckerovi, stejně jako předsedovi Evropské komise Josému Manuelu Barrosovi – staly skutečností, neznamenalo by to nutně, že země EU přijdou o svou suverenitu ve prospěch vnějšího subjektu. Suverenita by byla postoupena nadřazenému subjektu, který by si evropské státy samy zvolily. V podstatě by se tak suverénní stávala postupně sama Evropská unie.

Společné ministerstvo financí a společná rozpočtová politika eurozóny by představovaly myšlenkový i organizační přelom. Poté by evropská veřejnost snadněji přistoupila na vznik evropského ministerstva energetiky, posléze hospodářství, v dlouhodobějším horizontu obrany a nakonec i vznik nadnárodní vlády. Posilování struktur EU visí ve vzduchu, navzdory tomu, že ve společnosti chybí konsensus a že některá politická uskupení, včetně stran podílejících se na vládě, jako například v Nizozemí nebo ve Finsku, usilují o jejich rozvolnění.

To je ale podle všeho jen přechodná politická tendence spojená s krizí. Z dlouhodobého hlediska budou mít členské státy z posílení Unie prospěch. Bankéři a politici si to už uvědomili a toto vědomí se postupně začíná rozšiřovat i na zbytek společnosti. Evropané si mohou snadno spočítat, že si životní úroveň tváří v tvář konkurenci v podobě rozvíjejících se ekonomik udrží jen tehdy, vytvoří-li hospodářsky a politicky soudržný útvar.

Hospodářsky silná Unie s ústředním vojenským velením a jednotnou ekonomickou, rozpočtovou a zahraniční politikou, by se tak stala supervelmocí v pravém slova smyslu. Supervelmocí, o níž se neodvažoval snít ani Jean-Claude Trichet a která se nikdy nestane skutečností, protože ji rozrývá příliš mnoho vnitřních sporů.

Převod suverenity z národních států na společné instituce se nicméně zdá být nevyhnutelným, a dokonce i nezbytným krokem, má-li Evropa konkurovat mocnostem uplatňujícím tvrdou verzi suverenity. Současná Unie je příliš slabá nejen proto, že nedisponuje nástroji, kterými by mohla zájmy Evropy ve světě účinně hájit, ale především proto, že k tomu postrádá legitimitu. Tu od nás musí dříve nebo později dostat.

Není to poprvé, co se vynořují hlasy volající po tom, aby se Evropská unie proměnila v jednotný politicko-hospodářský organismus. Krize eurozóny každopádně ukázala, že ve své současné podobě přežije EU jen stěží.