Vyberte si jazyk
Přežití společné evropské měny, svobodný pohyb přes státní hranice a transatlantický systém kolektivní obrany, to vše je vážně zpochybněno. Evropští vrcholní představitelé si to nechtějí připustit, nebo jsou zcela ochromeni. Jak jen mohli dopustit, aby byly tyto pilíře stability celého kontinentu podkopány?
Problém je v tom, že tu vlastně žádní evropští vrcholní představitelé nejsou. Je jen německá kancléřka, francouzský prezident, italský ministerský předseda a další, kteří se sice všichni hlásí ke kontinentální vizi, ale ve skutečnosti se starají pouze o své lokální politické zájmy.
Rozklad Evropy znamená problém i pro Ameriku. Rozbití Eura by s sebou mohlo stáhnout celou světovou ekonomiku. Rozpad NATO by způsobil, že Spojené státy by byly nuceny nést ještě větší břímě odpovědnosti za bezpečnost.
Dluhová krize probíhá už více než rok, ale evropští státníci stále nebyli schopni přimět se k radikálním rozhodnutím. Konstruktivní cestou jak z toho ven by bylo restrukturalizovat nadměrné dluhy, rekapitalizovat postižené banky a uvolnit úsporná opatření tak, aby ekonomiky největších dlužníků – Řecka, Irska a Portugalska – mohly zvolna znovu dosáhnout platební schopnosti. Žádná jednotlivá země si samozřejmě nemůže takové řešení dovolit financovat sama, ale Evropa jako celek ano.
Lze jen uvítat, že francouzský prezident Nicholas Sarkozy přiznal, jak se věci mají, když prohlásil, že francouzské banky jsou nyní připraveny „dobrovolně“ prodloužit splatnost části řeckého dluhu. To by mohlo pomoci, ale pouze tehdy, jestliže bude zbytek Evropy následovat francouzského příkladu – německé banky se zatím nepřipojily – a Evropa nebude tolik naléhat na Atény, aby Řecko provádělo další úsporná opatření. Pokud toto řešení chtějí politikové předložit svým voličům, budou muset s pravdou ven. Alternativou je nechat eurozónu rozpadnout a trhy na celém kontinentu trpět.
Otevření většiny evropských vnitřních hranic během posledních dvaceti let způsobilo hospodářský rozmach. Téměř v každé zemi lze ale zaznamenat znepokojivý nárůst politických stran brojících proti přistěhovalectví.
Ekonomická krize a příchod desetitisíců uprchlíků z Tuniska a Libye tuto xenofobii jen posílily. Francie, Itálie a Dánsko se pokusily částečně ustoupit od historicky průlomové Schengenské dohody a hranic bez pasových kontrol. Problém s uprchlíky také nemůže vyřešit žádná země sama. I zde je nutné, aby Evropu skutečně někdo vedl.
Evropská odpověď na brutalitu plukovníka Muamara Kaddáfího se zpočátku zdála být slibnou. Francie tvrdě prosazovala zákrok mezinárodního společenství. Po počáteční fázi amerického bombardování spojenci v NATO přijali vůdčí roli. Ale záhy se u řady evropských členů aliance projevily následky dlouhých let nedostatečných investic do obrany. Tyto země se brzy musely obrátit na Washington s žádostí o munici a další podporu. Princip kolektivní obrany vždy stál na předpokladu, že Amerika Evropě v případě konfliktu s velmocí jako Sovětský svaz přijde na pomoc. Ale neschopnost vypořádat se s tak drobnou výzvou, jako je Libye, by měla vyděsit každé ministerstvo obrany v Evropě.
Američané jsou unaveni válčením a strach z oslabení NATO už politiky neodrazuje, jak se jasně ukázalo během půtek ohledně libyjského vojenského tažení. Není jasné, jak dlouho ještě budou američtí voliči ochotni podporovat spojenecký pakt, kde Amerika musí nést 75 procent vojenských nákladů a její podíl na skutečném boji je ještě větší. Evropští představitelé musejí rychle přijít s nějakou vlastní vizí, nebo se připravit na to, že Evropané i jejich američtí spojenci budou možná muset brzy zaplatit velmi vysokou cenu.
