Prudký růst rizikové prémie Španělska a Itálie (v případě Španělska překročila v poměru k úrokové sazbě německých dluhopisů 403 bazických bodů a končila nad 380 body), k němuž došlo v posledních dnech, uvrhl obě země do nouzové situace. Neutuchající sankce burzovních a finančních trhů vyvolaly politické obavy, které přiměly předsedu vlády Josého Luise Rodrígueze Zapatera, aby se sešel ke konzultaci s opozičními stranami a prostudoval s nimi možné scénáře, jak zareagovat na prudce se zhoršující solventnost Španělska a zažehnat obavy z eventuální nutnosti žádat o záchranu, kterou Brusel dementoval. Neustálé útoky trhů na španělský a italský dluh nevěští pro eurozónu a její přežití nic dobrého. Eurozóna je prakticky bezbranná, neboť jí stále chybějí politické nástroje nezbytné k odvrácení spekulací zacílených na dluhy jejích členských států.

Diagnóza byla sice stanovena, ale Evropa stále neřeší zásadní problém řecké krize a stále neposkytuje obraz jednotné hospodářské správy.

Španělsko a Itálie mezitím zůstávají v zajetí neřešitelného rozporu, který vyvstává v okamžiku aplikace drastického plánu na oživení veřejných financí. Čím větší škrty v rozpočtu musí země provést, tím víc se hroutí perspektivy růstu. Investoři chápou, že tam, kde chybí růst, nemohou být poskytnuté finance spláceny. Proto zvyšují náklady na refinancování dluhů, což státy ještě víc omezuje v jejich beztoho chabé aktivitě. A tak to pokračuje až do nevyhnutelné záchrany.

Srpen bude pro Španělsko a Itálii zřejmě těžkou zkouškou. Investoři nevzali na vědomí předčasné volby [ve Španělsku se budou konat 20. listopadu], protože se jedná o okrajový prvek ve srovnání s hospodářskými faktory zmíněnými výše, jako i s neduživým potenciálem růstu (s trochou štěstí by španělský HDP mohl letos dosáhnout 0,7% růstu), stagnací světové ekonomiky (zjevná v případě USA) a katastrofálním způsobem politického řízení krize v Evropě. Ani Německo ani ECB nakonec nedokázaly konkretizovat kritéria finanční reformy představená na posledním evropském summitu.

Evropa se mezitím nezadržitelně žene k neodvratné krizi. Kdyby Itálie a Španělsko, třetí a čtvrtá ekonomika eurozóny, musely požádat o finanční pomoc, čekala by jednotnou měnu naprostá zkáza.

Mor nebo cholera

Manévrovací prostor španělské vlády ji nutí volit mezi morem a cholerou. Pokud riziková prémie neklesne, pohltí náklady na obsluhu dluhu veškerou vůli k veřejné politice. Oživení je složité již při úrokovém diferenciálu vyšším než 100 bazických bodů; při rozdílu 400 bazických bodů je takřka nemožné dostat se ze stagnace, vytvářet pracovní místa a nějak výrazněji snížit nezaměstnanost.

Ortodoxní reakce (jakou navrhuje MMF) by spočívala v tom, představit Evropě a trhům dodatečná opatření na snížení rozpočtu, jež by se pohybovala kolem 2 % HDP. Takové rozhodnutí by ale na růst působilo stejně jako přiškrcení vyvolané nadměrným zvýšením finančních nákladů. Znamenalo by to rezignovat na růst celých následujících pět let.

Kostky jsou vrženy. Vzhledem k tomu, že selhaly i ty nejortodoxnější návrhy, je nutné hledat nové cesty, vedoucí přes dobrovolný a okamžitý zásah ECB (masivní nákup španělských a italských dluhopisů) a přijetí evropského dluhu nahrazujícího dluhy národní.