Angela Merkelová má odteď volné ruce k vládnutí. A jakou změnu to přinese Evropanům? V Paříži francouzští představitelé doufají – jako ostatně při každých volbách – v utužení francouzsko-německého tandemu. Navzdory svým osobním rozdílům, se kancléřka a Nicholas Sarkozy určitě pokusí postavit do vedení EU. Jednoduše proto, jak to vysvětluje bývalý ministr zahraničních věcí,Joschka Fischer,protože instituce jsou slabé, Komise velmi slabá, Lisabonská smlouva odstavená. Těžiště Evropy pak nemůže být jinde než v Paříži a Berlíně. Stačí si to projít: Velká Británie je rozhodnuta zůstat stranou. Itálie je … Itálie. Polsko je na dobré cestě, ale ještě toho musí hodně ujít. Španělsko se ponořilo do hluboké krize.“

Pravděpodobným jmenováním Guida Westerwelleho na post ministra zahraničních věcí Německo znovu navazuje na éru tandemu Helmut Kohl – Hans-Dietrich Genscher, kdy kancléř za CDU a jeho liberální ministr stáli v čele evropské integrace a německého sjednocení. Avšak Westerwelle, zdůrazňuje list Neue Zürcher Zeitung, je stoupencem úzkých vztahů s Ruskem, což nemůže nevést k napětí s ostatními státy EU, zejména na východě.

Odpůrci Lisabonské smlouvy v Irsku tvrdí, že text přinese do země novou vlnu liberalismu a tento svůj argument opírají právě o nástup koalice křesťanských demokratů a liberálů v Berlíně. Polský deník Dziennik Gazeta Prawna přesto zdůrazňuje, že kancléřka bude mít problém prosadit svou zemi jako ekonomický motor Evropy, protože „pokladna zeje prázdnotou.

Tak co tedy můžeme od Německa očekávat? Nic víc, nic míň, než od ostatních zemí. Dvacet let po pádu Berlínské zdi je navzdory krizi pólem stability v srdci Evropské unie. Avšak rozhodnutí Ústavního soudu ze začátku tohoto léta, garantovat zákonem vliv Berlína na rozhodnutí učiněná v Bruselu, je toho důkazem. Německo hájí své zájmy, ačkoliv ty se ne vždy shodují se zájmy Unie. Ať už Angela Merkelová kancléřkou bude nebo ne. E.M.