Američané mají své Superúterý, během kterého volí v primárkách hned několik států, a které často představuje zásadní zvrat ve výběru kandidátů do prezidentských voleb. Evropa by letos mohla mít podobnou „Superneděli“, která by padla na 6. května. Toho dne se bude konat druhé kolo francouzských prezidentských voleb, srbské parlamentní volby a volba prezidenta a předčasné parlamentní volby v Řecku. Všechny tři budou mít zásadní vliv na většinu velkých otázek Evropské unie – na její politické a hospodářské řízení, na problém volného pohybu osob, na její další rozšiřování, na vztah mezi EU a jejími občany, a samozřejmě i na krizi v eurozóně.

Francouzská volba prezidenta by mohla vyústit v debatu o novém projednání fiskální smlouvy -jak slibuje socialista François Hollande – anebo v úpravu Schengenské dohody –jak požaduje současný prezident Nicolas Sarkozy, který vyhrožuje, že jeho země jinak schengenský prostor opustí. Vítěz také ovlivní vztahy mezi Francií a Amerikou, mezi evropskou pravicí a levicí, i mezi malými a velkými zeměmi.

V Srbsku využil prezident Boris Tadić parlamentních voleb k tomu, aby dal v sázku svůj mandát výměnou za volnou ruku v prosazování svéproevropské politiky. Pokud bude parlamentní většinou znovu zvolen, získá potřebný prostor k tomu, aby svou zemi vedl po stopách jejího chorvatského souseda směrem ke členství EU, které je pro západní balkánské země příslibem stability. Jeho strategicky nenápadné upuštění od nároků na Kosovo, které Evropa stanovila jako podmínku, by se v takovém případě možná stalo nevratným, i když v bývalé jugoslávské provincii kolem této otázky stále panuje napětí.

Co se týče řeckých voleb, pro řeckou populaci budou první příležitostívyjádřit se k politice vlády od vypuknutí krize, které země málem podlehla. Je pravda, že výběr – tedy volba, se kterou by souhlasili jak poskytovatelé finanční pomoci, tak finanční trhy – se zdá být omezena na socialistickou stranu Pasok a pravicovou Novou demokracii. Avšak pro tyto dvě strany, které strávily měsíce snahami vzájemně se zničit, aby se pak společně ocitly ve vládě pod taktovkou Lucase Papadimose, přišla hodina pravdy. Ani jedna z nich v předvolebních průzkumech nedosahuje 20 % a nad oběma vedou disidentské a extremistické strany, které se staví na odpor politice úsporných opatření a restrukturalizaci státní správy, ke které zemi společně nutí EU a MMF.

Kritika politického „hlavního proudu“ tak bude společným bodem všech tří volebních dnů, jakož i barometrem Evropy jako celku. K urnám totiž půjdou populace, které představují její víceméně reprezentativní vzorek: zakládající země EU, která stále ještě prosperuje, „okrajová“ země nacházející se v hluboké krizi a země na cestě ke členství.

Ve Francii budou o třetí místo za Hollandem a Sarkozym (z celkem 10 kandidátů) spolu soutěžit představitelka krajní pravice Marine Le Penová, která obhajuje opuštění od jednotné měny, a Jean-Luc Mélenchon, kterého podporuje mezi jinými Komunistická strana a který se chce „zbavit Lisabonské smlouvy“. V Řecku se o hlasy protestujících a protievropských voličů utkají kvazi-neonacistická strana Chrysi Avgi (Zlatý úsvit), krajně pravicová formace LAOS, která byla po jistou dobu součástí Papadimosovy vlády, spolu s komunisty KKE, koalicí radikálně levicových stran Syriza a demokratickou levicí. A nakonec i v Srbsku zůstávají nacionalisté vlivnou silou, o niž se opírá Srbská progresivní strana Tomislava Nikoliće, jež v předvolebních průzkumech vede.

I když nesmíme zapomínat, že o její budoucnosti se rozhoduje též na burzách v Madridu, Miláně a jinde, volební snímek z neděle 6. května nám dost možná ukáže tvář Evropy nadcházejících měsíců.