Vyberte si jazyk
Jako kdyby tragédie v Toulouse nestačila, jako by nestačilo podezření, že se na útoku podílela Al-Káida, jako kdyby nebylo dost věčného kritizování Izraele, dokázali jsme si ještě najít fiktivního nepřítele: Catherine Ashtonovou, šéfku zahraniční politiky Evropské unie.
Ashtonová se dopustila chyby, když pronesla několik nevhodných poznámek o krutém osudu dětí, které přišly o život a přitom neúmyslně dala do spojitosti oběti dopravní nehody (z Belgie), válečné oběti (ze Sýrie, Gazy a Sderotu) a oběti zločinu z nenávisti (z Francie). Izrael však okamžitě, a tím myslím okamžitě, začal rozdmychávat mezinárodní skandál, a to navzdory velice kladnému postoji Francie k židovské komunitě, počínaje jejím prezidentem.
Ashtonová není příliš významnou političkou, ale zjevně to nemyslela špatně a prostě se uřekla. My sice víme, že neměla zlé úmysly a že její poznámky nebyly zaměřeny proti Izraeli. Záznam celého jejího projevu to ostatně dokazuje. Ashtonová jen litovala děti, zabité pro nic za nic, jak to politici rádi dělávají. Ale bouřlivá odezva z Jeruzaléma (a Tel Avivu), organizovaná předsedou vlády a ministrem zahraničních věcí a podporovaná sborem novinářů a komentátorů, nebyla o nic méně nevhodná a zbytečná, než samo vyjádření Catherine Ashtonové.
Kdyby zastupovala Spojené státy, určitě by ji nikdo tak zuřivě nenapadl. Útok na Catherine Ashtonovou a jí podobné politiky je krajně podezřelý, neboť nejspíš ani nebyl míněn upřímně. Možná jen znovu cynicky využíváme faux pas jednoho státníka, abychom ze světa vyždímali ještě silnější pocit viny vůči Izraeli, u světových politiků vyvolali větší strach a nasbírali další bezcenné politické body.
Izrael jde po podobných výrocích s vervou hodnou Ligy proti hanobení (ADL). Dlouhodobé důsledky takového chování jsou však pro Izrael nebezpečné. Ashtonová, která nikdy nebyla vnímana jako nepřítel Izraele, ale spíše jako typická evropská státnice, která věří, že izraelská okupace by měla skončit, si sice bude příště dávat pozor na jazyk, ale to ponížení Izraeli rozhodně nezapomene. A to pro Izrael nevěstí nic dobrého.
Izrael nikdy nesmí být srovnáván s kýmkoli jiným – ani s apartheidem, ani s jinými potlačovateli svobody kdekoli na světě, ani s dalšími okupačními režimy a ani s jinými kolonialisty. My se vždy lišíme. Děti ze Sderotu nesmějí být přirovnávány k dětem z Gazy, děti z Toulouse nesmějí být srovnávány s jinými dětmi, které se stanou oběťmi zločinů spáchaných z nacionalistické nenávisti. Naše děti jsou výjimečné – ale nejen pro nás, což by bylo přirozené. Za odlišné je musí považovat celý svět. To je náš nekompromisní požadavek. Právě tak palestinský boj nesmí být srovnáván s žádným osvobozeneckým hnutím kdekoli jinde na světě. Když si někdo dovolí přirovnat Izrael k čemukoli jinému, je jeho osud zpečetěn.
Tato bouře ve sklenici vody bude už zítra zapomenuta. Izrael oslaví další nepatrné vítězství, nicméně pachuť zůstane. Nebyla to lady Ashtonová, kdo přišel o rozum, ale spíše Izrael, který se staví do role věčně ukřivděné strany. Bude proto na něj znovu nahlíženo jako na ufňukance.
Reakce
Slova Ashtonové „odrážejí náladu zmírajícího kontinentu“
Proslov, ve kterém Catherine Ashtonová přirovnala tři židovské děti, jež byly zabity během vražedného útokuMohameda Meraha 19. března v Toulouse, k mládeži zavražděné loni v létě na norském ostrově Utøya, k mrtvým v Sýrii, v jihoizraleském Sderotu a v pásmu Gaza, vyvolal v Izraeli rozhořčené reakce:
„Tak hanebné přirovnání je odrazem neuvěřitelně pokřiveného žebříčku hodnot a absolutní slepoty vůči realitě na Blízkém východě i v celém světě,“ píše dnes Ygal Walt v konzervativním izraelském deníku Yediot Aharonot:
„Žádný div, že Hamas ihned Ashtonovou za její výroky pochválil, čímž ještě více zviditelnil morální zmatenost Evropy. […] Nic na tom nezměnilo ani rozpačité ,vysvětlení’ Evropské Unie, které poznámky Ashtonové nedementovalo, ale pouze se pokusilo namítnout, že Ashtonová seToulouse s Gazou nesnažila srovnávat. Naopak jasněji ukázalo bezpáteřnost Evropy a její tendenci měnit postoje a snažit se chlácholit různé skupiny, a zároveň neschopnost zachovat si věrohodnou a stabilní morální pozici. Teď se pouze můžeme dívat na to, jak ,starý kontinent’ dále upadá a směřuje k nové a temné budoucnosti. Na jedné straně se čeká nárůst islamizace, na druhé další posilování radikálních nacionalistických stran. Evropa pozdního 20. století, která se zavázala nést prapor tolerance a liberalismu, se pomalu změní v chaotickou a rozhořčenou oblast, ve které budou proti sobě bojovat různé skupiny a skutečné morální hodnoty půjdou stranou. Baronka Ashtonová se v každém případě za své poznámky omlouvat nemusí, ani je nějak vysvětlovat. Její slova totiž koneckonců přesně odrážejí atmosféru jejího zkaženého a zmírajícího kontinentu.“
