Vyberte si jazyk
Šálek kávy představuje víc než jen přestávku a povzbuzení. Černá barva kávy v sobě zahrnuje pocit osvěžení, tempo, které symbolizuje začátek dne, tečku za obědem či únik od nudných chvil. Znamená otevírání ducha novým vjemům, vyjasnění zmatků, konec těžkostí. „Sedneme si na kafe,“ tato věta je úžasným vyjádřením touhy po setkání zahrnujícím v sobě důvěru, blízkost a společenskost. „Kafíčko,“ říkáme s něhou. Jak je důležité vyslovit toto magické slůvko, které navozuje schůzku a rozvíjí kulturu konverzace.
Na konferenci, která se konala před pěti lety v Amsterdamu pod názvem „Představa Evropy“, pronesl George Steiner zdánlivě lehkomyslnou poznámku: „Dokud budou kavárny, idea Evropy přetrvá.“ V době masivní volební neúčasti a autismu posledních voleb – dostavilo se pouze 43,1% voličů, což znamená 59,6% neúčast, která tak převyšuje dosavadní historické minimum z roku 2004 – se ptám, co se stalo s tou velkou evropskou kavárnou?
Od lískových oříšků podávaných v pařížské kavárně Deux Magots, přes maquiato z kavárny Pedrocchi [Padova] a vídeňskou kávu s buchtami u Hawelky ve Vídni, kavárna byla agorou myšlení společenského života Starého kontinentu.
Dějiny Evropy byly tkány v modernistických kavárnách pařížského osmnáctého okrsku, ve kterých se potkávali avantgardisté: v kavárně Florian de Venecia, ve které Giacomo Casanova sváděl své milenky a kde nabíral dech Proust; u stolku v Café de Flore, kde Sartre psával své eseje o existencialismu; či v Antico Caffè Greco v Římě, považovaném za pupek světa, kde s oblibou svačívali lord Byron, Schopenhauer, Wagner, Henry James, Leopardi, a kromě nich ještě Španělé Fortuny a Rosales.
Ale dnes už nejsou žádnými „duševními kluby“ a ani číšníci už nenosí motýlka. Ve Starbucks nás sice oslovují jménem, ale působí to spíš rušivým dojmem. Vztahy se dnes navazují ve fitness centrech, letištích, u kadeřníka, ale už ne v kavárnách. Evropa, která sama sebe miluje každým dnem méně a méně je plná asociálních míst a šlehají ji větry pragmatičnosti a rozhodnosti. Společenský život našel své místo na internetu, v prostředí hygienické samoty monitoru. Žádné kotouče kouře, žádné básně psané na ubrousku. Slavné barcelonské kavárny, jako Canaletes či Zurich, jsou pohřbené pod cihlami. Evropa outletů, pouličních obchodů s padělanými cédéčky a internetovými kavárnami si vybrala bezpečí na úkor zážitku.
Avšak mezi masivními sloupy a kávou se šlehačkou se znovu vynořují zelení Starého kontinentu. A z popela května 68 vstává Daniel Cohn-Bendit zvaný Rudý Danny – podle listu Libération jediný, kdo místo plytkých domácích hádek mluví o Evropě a oprašuje starou utopii bez kofeinu.
