Demokracii musíme získat zpět

Evropa byla doposud v uplatňování demokracie světovým lídrem. Je proto zneklidňující, že současnému plíživému nebezpečí, jež pro demokratickou vládu v současnosti představuje upřednostňování finančních priorit, se nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužilo. Je nutné se zabývat vážnými otázkami spojenými s možností, že demokratická vláda Evropy bude oslabena rapidně posilující rolí finančních institucí a ratingových agentur, které nyní mají volnou ruku nad celými velkými částmi evropského politického života.

Musíme zde rozlišovat mezi dvěma různými problémy. První se týká postavení demokratických priorit, včetně toho, co Walter Bagehot a John Stuart Mill chápali jako potřebu „vlády formou diskuze“. Dejme tomu uznáme, že mocní finanční bosové skutečně mají realistickou představu o tom, co je v dané situaci nutné udělat, a že v demokratickém dialogu je proto nutné jejich hlasům naslouchat. To však neznamená, že finančním institucím a ratingovým agenturám umožníme jednostranně velet demokraticky zvoleným vládám.

Zadruhé lze jen stěží chápat, jakým způsobem by oběti, které finanční vládci po chudých zemích požadují, měly nakonec vést k jejich vyšší životaschopnosti a zajistit budoucnost eura bez toho, aby byla zároveň provedena reforma současné finanční amalgamace a proběhly též změny členství v euroklubu. Diagnóza ekonomických problémů v provedení ratingových agentur není onou čistou pravdou, za kterou ji vydávají. Je dobré připomenout si, že výsledky jejich hodnocení finančních a obchodních institucí před ekonomickou krizí v roce 2008 byly tak děsivé, že se americký Kongres vážně zabýval možností agentury trestně stíhat.

Jelikož se velká část Evropy nyní věnuje snaze rychle snížit schodek veřejného rozpočtu drastickou redukcí veřejných výdajů, je nutné realisticky zvážit, jaký budou mít tato politická rozhodnutí dopad, jak na obyvatele, tak z hlediska možnosti zvýšit státní příjmy formou hospodářského růstu. Moralistické volání po „nutnosti přinášet oběti“ je jistě opojné. Jde o filozofii „správné“ šněrovačky: „Pokud se milostpaní dýchá alespoň trošku snesitelně, nutně potřebuje menší velikost.“ Jestliže však bude finanční náležitost příliš mechanicky spojována s razantními rozpočtovými škrty, výsledkem by mohlo být, že zabijeme příslovečnou husu, která nám mohla naklást zlatá vejce hospodářského růstu.

Toto riziko se týká hned několika zemí od Británie po Řecko. To, že společně spoléhají se na snižování rozpočtu pomocí strategie „krev, pot a slzy“, dodává jistou věrohodnost rozhodnutí uvalit tato opatření i na chudší země, jako jsou Řecko či Portugalsko. Komplikuje to však i snahu najít v Evropě jednotný politický hlas, kterým by mohla čelit panice vyvolávané na finančních trzích.

Nepotřebujeme pouze ambicióznější politickou vizi, ale i jasnější ekonomické myšlení. V první řadě by měla být přezkoumána tendence přehlížet důležitost ekonomického růstu jako zdroje veřejných příjmů. Těsné spojení mezi růstem a veřejnými příjmy jsme již viděli v mnoha zemích, od Číny a Indie po Ameriku a Brazílii.

Zde se můžeme poučit i z historie. Velké státní dluhy mnoha zemí vyvolávaly na konci druhé světové války velkou úzkost, avšak břemeno se rychle zmenšilo díky hospodářskému růstu. Velký rozpočtový schodek, se kterým se musel při svém nástupu do úřadu v roce 1992 vypořádat prezident Clinton, během jeho funkčního období také zmizel, z velké části zásluhou rychlého hospodářského růstu.

Obavy z ohrožení demokracie se samozřejmě netýkají Británie, kde se pro politiku úsporných opatření rozhodla vláda s mandátem získaným v demokratických volbách. I když bychom se mohli pozastavit nad skutečností, že způsob, jakým bude tato strategie uskutečňována, nebyl v době voleb občanům objasněn, jde o svobodu, kterou demokratický systém volebním vítězům poskytuje. Neodstraňuje to ale potřebu větší veřejné debaty, a to ani v Británii ne. Stejně jako je třeba si uvědomit, že restriktivní politika, kterou si Britové sami vybrali, zároveň dodává věrohodnost mnohem drastičtějším opatřením, která byla uvalena na Řecko.

Jak se některé země eurozóny do těchto potíží vůbec dostaly? Podivný nápad zavádět jednotnou měnu bez větší politické a hospodářské integrace v tom jistě hrál svou roli, i s přihlédnutím k finančním hříchům, kterých se země jako Řecko a Portugalsko v minulosti nepochybně dopustily (a i přes případnou poznámku Maria Montiho o kultuře „přílišných ohledů“ v EU, která tyto hříchy nechala bez trestu). Řecké vládě – a zvláště premiéru Jorgosi Papandreovi – je velice ke cti, že se i přes domácí politický odpor snaží dělat, co může, avšak bolestná poslušnost Atén nezbavuje Evropu povinnosti zabývat se rozumností – a správným načasováním – požadavků, které sama na Řecko klade.

To, že jsem i přes svou silnou podporu evropského sjednocení se zavedením eura zásadně nesouhlasil, je mi pramalou útěchou. Mé pochyby se částečně týkaly nutnosti jednotlivých zemí vzdát se svobody v otázkách měnové politiky a možné úpravy směnných kurzů, které v minulosti státům nacházejícím se v těžké situaci velice pomohly, a umožnily tak vyhnout se situacím, kdy dochází k masové destabilizaci lidských životů v překotné snaze stabilizovat finanční trhy. Vzdát se měnové svobody by bylo možné v případě existence politické a rozpočtové integrace (po vzoru amerických států), avšak kompromis eurozóny se ukázal jako zkázonosný. Skvělé politické myšlence sjednocené demokratické Evropy byl vnucen riskantní program nejasné finanční amalgamace.

Změny ve složení eurozóny by dnes přinesly mnoho problémů, ale o těžkých otázkách je nutné inteligentně diskutovat spíše než Evropu i nadále nechávat napospas finančním vichrům závisejícím na omezeném myšlení, které za sebou navíc zanechalo děsivé výsledky. Tento proces musí začít tím, že bezbřehá moc ratingových agentur jednostranně vydávat povely bude okamžitě omezena. Navzdory bezútěšnými dosavadním výsledkům se tyto agentury dají kontrolovat jen těžko, avšak promyšlený a silný hlas legitimních vlád by mohl mít podstatný vliv na důvěru finančních trhů, zatímco budeme hledat řešení – zejména pokud mezinárodní finanční instituce tento proces podpoří. Je třeba okamžitě přestat s marginalizací demokratické tradice Evropy. Evropská demokracie je důležitá pro Evropu – a pro celý svět.

Analýza

Pomoc Řecku naráží na demokratické principy

Když selže vláda, lze ji odvolat. Proti komu ale volit v případě znepokojujícího selhání EU v řecké krizi? ptá se německý časopis Stern. Evropanům schází základní právo: právo volební. Proto Unie Řekům nemůže poskytnout demokratickou finanční pomoc. Buď bude totiž Řecku vládnout německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy, čímž země přijde o svou suverenitu, nebo Řekům pomůžeme, ale ztratíme tak kontrolu nad svými financemi, což se opět rovná porušení demokratických principů. V tom vězí celé dilema: Když Řecku pomůžeme, budeme nevyhnutelně špatnými demokraty. Když jim nepomůžeme, budeme špatnými Evropany. Řešením by tudíž byla politická unie volená evropskými občany.